(Boh) Měla jsem koronavirus. Skoro měsíc a nebylo to vůbec veselý. Nebyla jsem v nemocnici, ani jsem neměla horečku, nicméně i tak jsem docela trpěla a minimálně další měsíc jsem se z toho dostávala. Vlastně některé průvodní jevy mě provázejí až do dnes (dva měsíce od onemocnění). Z nemoci jsem se dostala díky pomoci svého okolí, kamarádů, rodiny, shovívavosti mé šéfové a kolegů a především díky Fatalce, která se rozhodla, že mě v tom po „vyléčení“ nenechá, a každý den mě přišla nakopnout zpátky do života. O tom, že mám koronu, a jaký byl průběh jsem poměrně detailně referovala na svém soukromém facebookovém profilu a to až do chvíle, kdy…
-
-
KRITÉRIUM VÝBĚRU MUŽE
Podle Bohyně (Boh): V 5 letech: Mám hodně kamarádů. Skáčeme společně v hnoji, ve školce pašujeme jídlo do herny a schováváme ho do dětské kuchyňky. Kluci jsou super. Beru každého, který má odvahu a nebojí se ničeho, rozesměje mě, a svorně se mnou stojí na hanbě kvůli hnilobě v herně. Kamarádky moc nemám. Ve 14: Vypadám na dvacet. Kluci jsou super, jen mi pořád koukají na prsa. Z nějakého důvodu se mi spíš líbí mladíci, než klučíci. Zaujme mě hlavně ten, co má odvahu, smysl pro humor a nebojí se ničeho. Ani faktu, že je mi vlastně jen čtrnáct a hodně se stydím. Holky se se mnou nebaví a jsou hnusné, ale…
-
„Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky
(FF) Jsem narušená a muži, se kterými randím, jsou také narušení. Všichni jsme otřískaní a oškubaní, polámaní, někdo nám ublížil, my jsme někomu ublížili, protože jsme prostě starý a zkušený. Je možná hnusné takhle to napsat, ale je to tak, nebudeme si nic nalhávat. A stejně do toho jdeme. Něco si myslíme, nalháváme, máme svoje očekávání, představy, naděje, touhy. A tak to zkoušíme. Někteří z nás. Chápu, že já sama do toho zmatku vnáším spoustu svých zklamání a boláků. Chápu, že někdo druhý taky. Jen jsem si myslela, že když už se to stane, tak jsme tam ne proto, abychom se drželi za ruce a se šťasným smíchem běželi po louce…
-
DOČASNĚ ZAVŘENO (před stalkingem)
(Boh) Nikdy mi nevadilo být otevřená. V práci i v osobním životě uznávám transparentnost do určitého levelu, který je možná o trochu vyšší než je celorepublikový průměr, ale mně se zatím tenhle přístup vždycky osvědčil. Co sdělovat nechci, to nesděluju. Na sociálních sítích, i v osobním životě. Člověk musí mít svá tajemství, sny, bezpečný prostor, zahrádku, kterou mu kdejaký blb svými chytrystikami hned nepošlape. Protože buďme upřímní, čí je to nakonec vina, že nám někdo zplundoroval zahradu a sežral všechno ovoce, včetně těch nepodstatných rybízů u plotu? No naše. Ne proto, že jsme ho tam pustili, ale protože jsme nenastavili při vstupu pravidla a neseznámili ho s podmínkami pobytu. Musíte…
-
BOHYNĚ V KAPSLI – CAPSULA HOTEL V BRATISLAVĚ
(Boh) Vydala jsem se na cesty. Fatalka měla nějakou neodkladnou práci…asi sloupek, že…takže jsem na koncert Toma Jonese do Bratislavy jela sama. Vlastně jsem jela s kamarádkou. Opravdovou kamarádkou, ne jakou je Fatalka, která je především má bývalá kolegyně. Viď, mámo! :-) O Tomovi napíšu jindy, až zpracuji bouři emocí, která mě potkala. (byly to emoce? Opravdu? Nebyly to hormony?) V rámci svého cestování s touhle mojí kamarádkou, pojďme jí familiérně říkat Docentkou, si ujíždím na divnostech. Ona je totiž celá taková velevážená, chytrá, věhlasná a vcelku zabezpečená a taky zvyklá na pohodlí, a proto ji radostně vystavuji nástrahám levného ubytování, jako je třeba pavlačový dům těsně před spadnutím (v…
-
Zdánlivě nekonečná show roku 2018, aneb co jsem se vloni naučila
(FF) Jestli byl rok 2017 o tom, jak byla sedmička na jeho konci šťastná, jak jsem se měla báječně, cestovala, vydělávala a skoro nechodila na rande a přitom ten rok byl boží, tak rok 2018 byl opravdová show, kdy všechno lítalo a nic nezůstalo na místě. Jenže při bližším ohledání sebe samé teď musím uznat, že tenhle rok vlastně tak špatný nebyl, i když byl náročný, co se týče práce i osobního života. Upsala jsem se několika pracovním a (nevědomě) i osobním projektům, na které jsem vůbec neměla, ale netušila jsem to. Nakonec jsem to (samozřejmě) dala. Vybrečela jsem stoleté slzy a dnes dobře vím, co jsem měla dělat. Jenže…
