(FF) Začnu dvěma citáty, které jsem někde za uplynulý měsíc přečetla, ale vzhledem k tomu, jak rychle teď všechno plyne, fakt netuším kde: Merle Worth řekl, že duše se skládá z obrazů, nikoli z myšlenek o obrazech, a Chriss Voss zase upozornil, že „Čím bezvýznamnějším se někdo navenek činí, tím důležitější pravděpodobně je (a naopak).“ Hezké, ne? A pravdivé. Můj šikovný doktor mě pořád tvrdohlavě oslovuje „paní“. I když jsem na registračním formuláři jasně zatrhla, několikrát zakroužkovala „svobodná“ a přidala i pár vykřičníků. Možná jsem neměla přidávat ten grafický návrh našeho svatebního oznámení. Čert ví. Ti dnešní muži. Naštěstí už mi k narozeninám skoro nikdo nepřeje muže. Všichni už vědí, jak…
-
-
NIKDO TAM NECHTĚL JET
(Boh) Bylo to daleko. Byla to SVL (sociálně vyloučená lokalita). Byl to Moravskoslezský kraj. Byla zima, náledí, a když se rozdělovaly trasy, tak tam prostě nikdo nechtěl jet. A tak tam poslali mě. Pražačku. Třetí generaci Vltavou křtěnou. A já jela. Do Osoblažska, Frýdku-Místku a Bohumína. A bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Nejsou to Teplice, Ústí, Kadaň, ani Varnsdorf. Je to BANIKPIČO.
-
Co zatím přinesl singl leden
(FF) V zimě mám pořád hlad. Projevuje se to tím, že najednou nějak často chodím do řeznictví, kde se nad krvavými fláky tvářím dostatečně zmateně a čekám, až se mě někdo ujme. Nevím proč, ale vždycky, když mi prodavačka zabalí to jelito, jitrnici a šunku, tvářím se, že to je pro imaginárního muže, který na mě a hlavně na to jídlo čeká doma. A že to vůbec není tak, že bych to doma všechno na posezení snědla sama a pak se s láteřením, s bolením bříška a hořčicí ve vlasech odebrala na lože. Já? Nikdy! Od té doby, co píšu taky články o medicíně, dostala má hypochondrie nový rozměr. Teď…
-
SALVY SMÍCHU #salvysmíchu
(Boh) Budeme si lhát? No, budeme. A jediné, co nás Dvě Třicítky prozradí jsou salvy smíchu, které po bílé lži následují… #salvysmíchu A to je tak v kostce, o čem vlastně salvy smíchu jsou. Upřímně, dost často mám pocit, že vybuchnu takhle v práci nebo na jednáních, když vidím, jak tam všichni plácáme a vytváříme oblaka bílých lží. Překvapivě se zatím nestalo, že by se někdo z přítomných „důležitých“ lidí sám sobě zasmál, a protože já zas takový Robin Hood nejsem, děkuji Vesmíru za Fatalku, se kterou máme stejný smysl pro humor a podobný přístup k řešení situací.Přeci jen, když už někoho znáte, je to trochu jistota. Sice se vám to…
-
„Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?“
povídám tuhle kamarádce. Je zase singl. Po rozpadu dlouhodobého vztahu se občas někde zamiluje, měsíce nebo týdny ji nevidím, a pak se vrátí s tím, že to nevyšlo, což sáhodlouze analyzujeme. Teď si dva měsíce píše s nějakým mužem ze seznamky. Nikdy se neviděli. Přesto prožívá rozchody, hádky, usmiřování, naději i zklamání, jakoby to bylo doopravdy. Virtuálně. Bez sexu. Opakuju, bez toho, aby se vůbec někdy viděli! „ Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?” došlo mi a byla jsem trochu v šoku. „Když on tak krásně píše,“ zasmála se a zasnila. Dospělá, krásná, soběstačná žena. Totiž – já se slovy živím. Vím, jak snadno slova dokážou vytvářet iluzi.…
-
Co je pro mě toxické? Někdy asi nejvíc já sama.
(FF) Mám zvláštní a dlouholetou zálibu setrvávat v neuspokojivých vztazích a situacích. Kdybych měla psycholožku, poslala by mě s poukázáním na zasmušilý výraz na fotkách z mého dětství a s patřičným důrazem na nedostatek sebelásky do kurzů sebeúcty. V lepším případě. Z nějakého důvodu, motivovaného strachem typu „co bude potom a co když to potom bude horší než to, co je teď?“ totiž zůstávám v různě pohnojených situacích, i když vím, že ono nefunkční cosi rozpleptává pomalu, ale urputně a hlavně do hloubky moji duši… Zbytek článku naleznete jako soutěžní příspěvek na lohasblogger.cz přímo tady. Hlavním cílem této soutěže je zpropagovat lepší, zdravější a odpovědnější žití, ať už se jedná o témata…
