• Móda

    Fashion odyssey

    (FF) Minulý týden jsem zasvětila shánění dokonalých šatů na večírek. Díkybohu za každé období, kdy podobné starosti jsou nejpalčivějším problémem mého života. A také to vysvětluje minimum příspěvků na blogu. Takže jsem sháněla šaty. Co na tom, že by můj současný arzenál společenských šatů vystačil na oblečení celé třídy rozjuchaných středoškolaček na ples, prostě jsem chtěla nové šaty. Ty, co nemají historii.  Ty, ve kterých můžu zažít nové příběhy. Ty, u kterých si za pár let vzpomenu: „Jéé, tohle jsme měla na sobě, když…“ Pobíhala jsem mezi obchody, tisíckrát se svlékala v kabince, hrozila se své celulitidy a vrásek, zkoumala cenovky a představovala si, jak přijdu a všichni oněmí úžasem. Mno.…

  • Co se nám honí hlavou

    Ach, ty vánoční večírky

    (FF) Zbožňuju vánoční večírky. Mám ráda tradice, atmosféru těšení se a lehkou dekadenci okamžiku, kdy se v podstatě neznámí lidé, omezení doteď jen na komunikaci o filtru v kávovaru, opijou a  říkají si do  očí   (h)různé pravdy. Kromě toho – není nad trochu vynucené konverzace v nepohodlných botách a těsných šatech pod dohledem šéfů. Většinou se sice na vánoční party umažu od čokoládové fontány, rozbiju pár lesklých ozdob a po půlnoci se lehce ovíněná líbám s údržbářem, ale stejně. Stejně pokaždé přicupitám nastrojená, nalíčená a kromě   push-upky vyzbrojená i nadějí, že tentokrát to bude jinak. Že se budu ladně vznášet sálem, protože jsem během roku opravdu chodila na hodiny tance.…

  • Co jsem se naučila...,  v roce 2011

    Co jsem se naučila v listopadu (zatím)

    (FF) Že peníze pocit štěstí nepřinesou. Ale je fakt, jak říká Julia Roberts, že je mnohem lepší brečet v limuzíně než v ojeté škodovce. Že věta „Dám si teď na chvíli s randěním pauzu.“ způsobí pravý opak, záplavu pozvánek, stalkery a nečekané eskapády. Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Že vybrat si písničky na vlastní svatbu i pohřeb je svým způsobem morbidně uklidňující. A zodpovědné. A doufám, že předčasné. Že mám právo fňukat, být naštvaná a na nic nevěřit. Mám na to právo přesně jeden večer. Pak musím vstát a prostě jít. Že některé bolesti nespraví ani Dior. A že HM Versace není nic pro mě. Že mi nesmí záležet…

  • Co se nám honí hlavou

    Krize – zánik, nebo renesance?

    (FF) Nedávno jsem četla, že krize znamená buď zánik nebo renesanci. Ráda bych si myslela, že pro mě platí to druhé. Že se z každé situace, která skončí průšvihem, dokážu poučit a povznést. Že zase vstanu z popela. Ale některé dny jsou zvláštní a postaví nám do cesty spoustu malých drobných domácích katastrof. Bez poučení. Zdánlivě beze smyslu. Jako dnes. Nejdříve jsem připálila polévku (vaření mě přitom obvykle uklidňuje a přináší, na rozdíl od mých vztahů, vynikající a neúchylné výsledky). Pak jsem mokrou rukou sáhla po fénu a spadl na mě sušák. Když mi zaskočila mrkev, začínala jsem mít pocit, že po mně můj byt jde (to, že jste paranoidní neznamená,…

  • Moje město

    Na prahu

    (FF) Po půlroční eskapádě s žitím na venkově jsme si uvědomila, jak mám ráda Prahu. Čím dál víc. Zbožňuju rozdivočenou atmosféru adventních trhů na Staromáku, rozkvetlé stromy na Letné, klapot podpatků na dlažbě, když se letní nocí vracím ze zahrádek, a pocit, když se brodím spadaným listím v karlínských ulicích. Možná ji mám tím radši, čím lépe se mi v ní žije. Časy, kdy jsem sem před lety přijela s ještě neoschlým diplomem a jednou taškou (jednou taškou!) oblečení, bydlela v paneláku na Jižním městě a kodrcala se hodinu do práce, abych dělala asistentku, jsem dávno vytěsnila. Čím víc se blížím centru města a všemu, co jsem si kdy přála,…

  • Co se nám honí hlavou,  culinaria,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Svíčková a jiné rozkoše

    (FF) Příjemnou součástí mé práce je testování restaurací, báječných pokrmů a popíjení šampaňského od deseti dopoledne. Zní to idylicky? Můj nebohý žaludek, zdegenerovaná játra i nohy na podpatcích dostávají pěkně zabrat. A někdy neznám lepší pocit, než si vzít džíny, baleríny, nemuset se „tvářit“ a dát si salát zalitý litry nechutného dresinku. Pokud máte choutky na něco líbeznějšího, pro inspiraci přináším kaleidoskop mých posledních zážitků a neberte mě moc vážně. Minirecenze je velmi subjektivní: Café Imperial Klasika. Telecí řízečky lehoučké jako sen, bramborová kaše jemná jako mé vlasy. Krevety (ano, Bohyně, už vím, jak se jedí!). Rukolový salát s carpacciem. Cheesecake přesně jak má být. Perfektní obsluha. Lahodné víno. Interiér, který…