Moje město

Na prahu

(FF) Po půlroční eskapádě s žitím na venkově jsme si uvědomila, jak mám ráda Prahu. Čím dál víc. Zbožňuju rozdivočenou atmosféru adventních trhů na Staromáku, rozkvetlé stromy na Letné, klapot podpatků na dlažbě, když se letní nocí vracím ze zahrádek, a pocit, když se brodím spadaným listím v karlínských ulicích. Možná ji mám tím radši, čím lépe se mi v ní žije. Časy, kdy jsem sem před lety přijela s ještě neoschlým diplomem a jednou taškou (jednou taškou!) oblečení, bydlela v paneláku na Jižním městě a kodrcala se hodinu do práce, abych dělala asistentku, jsem dávno vytěsnila. Čím víc se blížím centru města a všemu, co jsem si kdy přála, tím víc se blížím i centru sebe samé.
Možná je to náhoda. Možná všechny ty děsné byty s duchy, zhulenými hasiči, zahnívajícími stěnami, egoistickými spolubydlícími s podivnými přezdívkami jako Mužožena nebo latentními alkoholičkami, všechna ta zaměstnání s nešťastnými šéfy, podřadnými úkoly a zmatenými kolegy byly zkušenostmi, které jsem musela projít, abych si vážila toho, co mám teď. A těch, co tímhle vším prošli se mnou. Kteří vydrželi mé nešťastné telefonáty typu: „Proč jsem se sakra nevdala ve dvaceti jako ostatní holky? Proč jsem si taky nepostavila dům na zahradě rodičů? Proč jsem si nepořídila dvě děti s tím hodným klukem odvedle? Proč jsem kurva měla pocit, že chci a potřebuju něco víc?!“
Proč jsem to neudělala? Protože každý má svou cestu. Protože to ještě pořád udělat můžu. A kdyby nic jiného, mám spoustu báječných historek na vyprávění. A hlavně žiju ve městě, které mám opravdu ráda, protože je v ní spousta míst a spousta vzpomínek. Praha znamená práh. Práh ke všem mým dobrodružstvím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *