(Boh) Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Na svá stará kolena jsme se rozhodly pokořit technologie a kromě blogu, kam píše asi už jen Fatalka, jsme začaly točit videjka. (Tak se tomu prý říká, ale já bych to spíš nazvala průšvih s obrazovou přílohou.) Ve své podstatě, pokud se tu zmiňuji o pokoření technologií, tak bych ráda uvedla, že nemáme ani světla ani mikrofon a kromě toho jsme ještě trapné, nepřipravené, neumíme si napsat scénář, občas nezmáčkneme správné tlačítko a stříhání je jedna velká neznámá. Přesto jsme se rozhodly to nevzdat. A proč? Protože se nikdy nevzdáváme, a taky proto, že věříme, že když chceme něco, co jsme nikdy neměly,…
-
-
DÍTĚ BRIDGET JONES
(Boh) „Jdeme s Miluškou na Bridget, nechceš jít taky?“ zavolala má matka v pátek, v půl druhé odpoledne. A jelikož jsem měla dost ohavný den v práci, což se nestává sice tak často, na druhou stranu poslední dobou mi slunce v kanceláři moc nesvítí, a Fatalka se na shlédnutí Bridget Jones dohodla s jinou kamarádkou (my dvě jsme přeci jen kolegyně, že…), tak jsem na to pozvání kývla a vyrazila na Bridget. Znáte ten pocit, kdy je vám tak těžko a smutno, že jediné co chcete je vidět svou babičku, která tu už bohužel není, nebo alespoň kamarádku, které nic nemusíte říkat, jen si vedle ní lehnout na zem a…
-
Recenze knihy: CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK (Tom Michell)
(Boh) Jednoho dne nás oslovila agentura s tím, jestli bychom nechtěly psát recenze na knihy. Z nějakého důvodu usoudili, že čteme knihy… Asi proto, že jsme schopné napsat post o více než 400 znacích, který má nějakou strukturu, vystudovaly jsme vysokou školu a narodily jsme se před devadesátkami… Toliko k naší kvalifikaci.
-
Jak jsme psaly knihu, aneb „Ale děvčata!“
(FF + BOH) „Měly bychom s tou knihou začít, nemyslíš?“, aneb po čtyřech letech společného bloggování je čas vytvořit něco trvalejšího a svá „moudra“ šířit dál a víc. Tvoření probíhalo v přátelské atmosféře s ojedinělými výkřiky plnými vybraných slov typu „Bože, ty jsi ale taková kráva!“ nebo „Hele, okamžitě si vystup a dojdi si na tu svou posranou chatu sama.“ Přesto jsme stále kamarádky…
-
Naty Šaty
(Boh) Jen dobrý být nestačí. Musíte mít k tomu také vhodnou prezentaci, rodinu a přátele, kteří vás podpoří, osobní přidanou hodnotu, kterou je třeba vřelost, nebo naopak neomalenost či hrubost, kontakty, štěstí, dobré načasování a milion dalších drobností, které nakonec tvoří onen úspěch, o kterém všude píší. Moje kamarádka Natálie se rozhodla, že je už dostatečně stará na to, aby si založila vlastní obchod, který v Praze chybí. Pokud si pamatujete na dobu, kdy se ještě jídlo „jen“ jedlo a nikdo si ho nefotil, a jste z Prahy, pak si určitě budete pamatovat na Black Market na Petrském náměstí, který byl po revoluci ostrovem naděje a ujetosti všeho druhu. No, a něco takového si…
-
BUDU K TOBĚ UPŘÍMNÝ
(BOH) Moje babička vždycky říkala, že upřímnost je důležitá, ale neměla by ubližovat. Všeho s mírou, víme? Taky se občas říká, že „pravda bolí“, ale já si myslím, že pravda bolet nemusí, když víte, jak ji sdělit. Jasně, stručně, citlivě. Sdělit a co nejméně ublížit. A tak by to mělo být i s upřímností. Neměli bychom používat upřímnost jako ospravedlnění k něčemu, co není správné, co někomu může ublížit, o čem jsme si jisti, že bychom dělat neměli, a proto když už to děláme, tak ten marast zmírníme „upřímností“. Ono se totiž pak nejedná o upřímnost, ale spíš o drzost a nevychovanost, případně sobeckost.
