(Boh) „Jdeme s Miluškou na Bridget, nechceš jít taky?“ zavolala má matka v pátek, v půl druhé odpoledne. A jelikož jsem měla dost ohavný den v práci, což se nestává sice tak často, na druhou stranu poslední dobou mi slunce v kanceláři moc nesvítí, a Fatalka se na shlédnutí Bridget Jones dohodla s jinou kamarádkou (my dvě jsme přeci jen kolegyně, že…), tak jsem na to pozvání kývla a vyrazila na Bridget. Znáte ten pocit, kdy je vám tak těžko a smutno, že jediné co chcete je vidět svou babičku, která tu už bohužel není, nebo alespoň kamarádku, které nic nemusíte říkat, jen si vedle ní lehnout na zem a jen tak ležet a být? Tak takový pocit jsem před začátkem filmu měla. Chtělo se mi jen být se svou kámoškou, co dělá stejně jako já rozhodnutí, která jsou někdy dobrá a někdy špatná, její matka se snaží oddálit odchod vaječníků do důchodu, případně jí sprdne ve foyer kina za pozdní příchod, její otec je chápavý leč nepřítomný a kamarádi jsou na její straně, ať udělá cokoliv.

A to se mi splnilo. Ty necelé dvě hodiny jsem se svou kámoškou byla. A víte co? Bylo to super! Nebudu tu vypisovat o čem třetí díl Bridget je, stejně to všichni víme. Jen bych chtěla napsat, že pokud jste jí měli rádi, tak třetí díl oceníte možná víc, než ten druhý. A budete se smát i plakat mnohem víc, než u toho prvního. A až budete odcházet z kina, bude vám dobře, protože najednou budete mít pocit, že je tu někdo, kdo vás chápe, kdo vám rozumí a kdo doprdele řekne nahlas ty věci, co si myslíte o mladých hipsterských slečnách s výraznými rtěnkami a o mužích s culíky a plnovousem jako má sám Krakonoš, o jejich pití předražených pitíček ze zavařovačky a dost agresivním přístupu, na to, že jsou to vegetariáni, vegani, nebo jiní áni.
I přes ty nepovedené plastiky je prostě Bridget taková, jakou ji máme rádi. Ona je totiž opravdová. Milující život, nicméně stále nechápající jeho podstatu, neustále bojující s novými a novými předsevzetími, které samozřejmě nedodrží, s trapasy, které jsou na denním pořádku a samozřejmě s komplikovanými vztahy s muži.
V jednom období svého života jsem neměla ráda, když mi všichni říkali Bridget, protože mi občas přišla dost zoufalá a já jsem z ezoterického hlediska nechtěla svému životu dávat nálepku smolařky, ale po shlédnutí třetího dílu mi klidně tak říkejte. Růže totiž bude vonět pořád stejně, ať už jí budeme říkat jakkoliv. (Jak by řekl klasik).
Film Dítě Bridget Jones doporučuju. Udělejte tentokrát výjimku, nebuďte líní, nestahujte si ho, ale jděte na něj do kina! Je to jako malá skupinová terapie, u které se budete společně s ostatními smát, na tajňačku plakat a v nestřežených chvílích i zatleskáte. Kromě Bridget, její matky a jejích kamarádek, které prostě miluju, jsou tu totiž dvě postavy, které daly filmu nový rozměr: kamarádka moderátorka – která je přesně taková ta kámoška v práci, kterou každá Bridget potřebuje, aby zaměstnání přežila a pak je tu ještě paní doktorka, kterou zahrála Emma Thompson, na jejíž příchod na scénu jsem se pokaždé strašně těšila.

Bridget dávají všude, tak vyražte. Nemusíte být krásné, mladé, ani vydesignované. Na Bridget můžete jít s mastnou hlavou a v teplákách a i tak se budete cítit skvěle a bude vám dobře. Nic se tam nestane, nikdo nikoho nezabije, nebudou se řešit zásadní témata, ani nedojde k dlouhým intelektuálním záběrům na kapající kohoutek a přesto se to dotkne vaší duše. Srdce. Nadváhy…

Doprdele Bridget, fakt jsi mi chyběla!

PS: Po skončení filmu mi strašně hodná a milá kamarádka mojí matky absolutně bezelstně řekla: „No vidíš, to se ti může stát taky!“ A já si jen pomyslela: „Ano, může, ale zřejmě se mi to nestane, ale děkuju!“ Nejezdím totiž na festivaly…