(Boh) Jsou situace, kdy je lepší mlčet. Do některých věcí netřeba se plést a málokdy někdo stojí o váš názor, tak proč se vnucovat. Jenže pak jsou situace, kdy se vaše slovo očekává, kdy byste měli něco říct. Situace, kdy je jasné, že se máte projevit nebo navždy mlčet (a trpět).
Pamatuju si, že když jsem poprvé odjížděla na aupair pobyt, dostala jsem od majitelky agentury velmi cennou radu: „Jak si to na začátku po příjezdu uděláš, takové to budeš mít po celou dobu pobytu. Když začneš pracovat nad rámec zdarma, bude to už navždy vnímáno jako samozřejmost, ne pomoc. Nikdo ti nevidí do hlavy a když hned na začátku slušně neřekneš, že nesouhlasíš nebo že se ti to nelíbí, nedostaneš už šanci to bezbolestně změnit!“
Ano, její rady jsem využila, bohužel jen na aupair pobytu, takže paradoxně čas, kdy jsem hlídala děti za pár drobných, osamělá mezi golfovými poli, byl pro mě tím nejlepším, jaký jsem kdy zažila. Když jsem totiž byla aupair, přesně jsem věděla, co říct a jak se chovat. Byla jsem dospělá. Ale ve zbytku svého života jsem pořád byla tou hodnou a chápavou holčičkou.
Tohle se změnilo až s třicítkou. Na své narozeniny jsem udělala dohodu s Vesmírem: „Třicet let jsem dělala všechno, co se po mně chtělo a co okolí a moji bližní vyžadovali. Takže teď to půjde dalších třicet let podle mě. A v šedesáti se uvidí, Vesmíre.“ Zatím si vedu dobře. Tyhle Vánoce jsem dokonce poprvé dostala to, co jsem opravdu chtěla a ani jeden dárek nepůjde na charitu. A stačilo to jenom říct. A nepočůrat se z toho na sjezdovce.
Přiznejte svým rodičům, že nenávidíte višně v čokoládě a že jste je nikdy neměli rádi. Řekněte taktně kolegyni v kanceláři, že vás její parfém dusí nebo svému příteli, že se zubní pasta v umyvadle splachuje. Když totiž eliminujete prkotiny, které vás maximálně obtěžují a unavují, budete mít dost energie a odvahy na vyřešení i zásadnějších problémů vašeho života a to jen díky tomu, že jste to řekli. Tak to řekněte! Uleví se vám! (Za to ručím).
Vyfoceno Bohyní, 27.12. 2011 v H&M, Na Příkopech, Praha…za asistence Femme Fatale
Žádné komentáře
Harimata
Díky! při řešení takových „problémků“, je nejlepší pohled z odstupu ;)
Jinak s chlapama to mám to samé, nejsem žádná feministka, nevadí mi, když jsou role rozděleny na to, co má dělat muž a co žena, ale dělat úplně všechno opravdu nechci. Ale hlavně slovo feministka má dnes úplně jiný význam, než dříve, díky sufražetkám a feministkám dnes máme celkem rovné postavení, ale některé dnešní feministky (a jsou to právě ty nejznámější, protože jdou nejvíc slyšet) mi připadají příliš nenávistné navíc právě nadměrně generalizují, a to já nemám ráda.
S těmi ruličkami to asi udělám takto. Na každou zvlášť napíšu (s různými obměnami) : Hele, zase jsi mě nechal na záchodě! Je nás tu čím dál víc, a vůbec nás to tu nebaví, máme právo na recyklaci! Jestli s tím nezačneš něco dělat, začneme stávkovat, už jsme se dohodli s toaletním papírem. Tak bacha, mimochodem ponožky, co necháváš na podlaze, se začínají taky domlouvat, tak bacha na ně, nebo tu budeš mít revoltu!
Femme Fatale s Bohyní
Bravo! Tak to mě moc baví. Že bys neznala nudu? :-) Chci update!
Harimata
Což o to, teoreticky to funguje, bohužel pro mě, když jsem řekla příteli, že by si měl po sobě odnést prázdnou ruličku od toaleťáku, když ji vypotřebuje, stejně se změna nestala. Tak jsem mu to řekla ještě párkrát a když se i tak dál nic nezměnilo, přestala jsem ty ruličky po něm uklízet a nechávala jsem je tam, s tím, že když se tam začnou hromadit, ze si jich konečně všimne a třeba je vyhodí. Co se stalo? Ruličky se množily na neúnosnou mez, tak jsem je zase odnesla já. A tak je to samozřejmě s více věcmi, než jen s ruličkami. Je fajn, to říct, ale jen když vás u toho poslouchají. A to se pak dostávám k tomu, jak si- a teď nebudu generalizovat-naši partneři a partnerky můžou za to, co se stane z jejich druhých poloviček. Mně hrozí transformace v buď
„vyčítající ženskou“ , co jen chodí a říká: „zase jsi neudělal tohle a tohle, můžu ti to říkat pořád dokola a ty nic“ a nebo mi hrozí typ „rezignovaná ženská“, co si to radši uklidí sama, zatímco z mého partnera buď bude okolím politovaný chudák, co má vyčítavou babu, nebo z něho bude ještě větší sobec, co nebude muset dělat vůbec nic. A když jde jenom o detaily, je nutné ho hned opouštět, když je jinak všechno v pořádku? Nebo je hlavní, že z maličkostí se tvoří život?
Femme Fatale s Bohyní
No, Harimato, tohle by mohl být námět na další příspěvek.:-) Myslím si, že by tu měla být kromě „vyčítavé ženské“ a „rezignované ženské“ ještě „žena důmyslná“, jako bývaly naše babičky. My si kvůli ruličkám pořídili speciální odpadkový koš na záchodě, do kterého jsou zodpovědně ukládány a pak to čas os času vyhodím do recyklace. Muži jsou pohodlní, takže to taky nikdy neklaplo, když se měla rulička vyhazovat do koše na opačném konci bytu. Takhle už to jde. Mimochodem ještě je tu verze jedné ženy, kterou bych chtěla být, alespoň na den. „Drsoňka“. Má americká kamarádka prosila tak dlouho svého muže, aby vyhodil odpadky, až mu je instalovala do auta, na zadní sedadlo s nápisem – „Nevoní ti to? Mně taky ne, proto jsem tě před třemi dny prosila, abys je vynesl. Přístě ti je do auta vysypu. Miluji tě, Sarah.“
Harimata
Tak to je dobré :D Jen musím vymyslet, kam mu ty ruličky dám, když nemáme auto. Jinak téma na článek to je, jen se mi do něj nikdy úplně nechtělo. Ono to soužití je vždycky o kompromisech. Někdy je třeba se kousnout do rtu a ustát to ;)
Femme Fatale s Bohyní
No, my říkáme kousnout do pr… :-) Ale podstata je stejná. Taky se mi o tom nechce moc psát, zbožňuju chlapy a nejsem feministka, ale na druhou stranu, kontroverze zvedá sledovanost. (Já bych mu ty ruličky strčila do tašky, co nosí do práce nebo do batohu se vzkazem – „Překáží ti, lásko? Mně už ne. Děkuji, žes je vyhodil :-)“