(FF) Spousta z vás (jeden muž) se nás ptá, jak jde randění v karanténě. No, jak by to asi šlo. V době bezdotykové, bezkapénkové, s rouškami a se zákazem shromažďování – jde to skvěle! A já bych se zrovna tak shromažďovala. Když pominu svého ctitele z vietnamské večerky, který se za igelitem pojednou tváří odmítavě, a jednoho vojáka, se kterým jsem si plaše vyměnila pohled zpoza roušky, v mém životě se opět nic víc vzrušujícího nestalo. Nicméně při svých občasných výsadcích (ach, již do mne proniká vojenská terminologie, bohužel jenom ta) venku jsem vypozorovala, že v interakci s druhým pohlavím je teď na ulicích důležitá chůze, pohled a vůně (pokud možno přebíjející dezinfekci). Při náhodném setkání u přechodu pak druhé pohlaví ohromí ochota zmáčknout tlačítko (oh, to je tak sexy!). Pohlédneme na sebe, na tlačítko, pak se muž nadechne, co to pod rouškou jde, a zamořené tlačítko zmáčkne! Jsem rozrušená a oba pak stydlivě prcháme do svých domovů.

Doma se mnou momentálně žije jen Marion, ale jestli bude karanténa pokračovat, imaginárních přátel budu mít jistě víc. Marion je docela fajn. Teda pije až moc kafe, nejí příliš zdravě, na můj vkus málo vynáší odpad a občas, když si myslí, že ji neslyším, trochu pláče ve sprše. Jinak je při smyslech a relativně odhodlaná. Ano, je imaginární, ale teď není čas lámat si hlavu, kdo je kdo! Co se mých návyků týče, podprsenku nebo šperky jsem neviděla týdny, vlasy už nejsou blonďaté a o nehtech se bavit vůbec nebudeme. Parfém používám v neděli, to je velký vodvaz a megahýření. Oči si maluju, když se jdu proskočit ven nebo na balkon, ale přiznejme si, že se dvěma zdravotními pomůckami na obličeji, z nichž se jedna zamlžuje a druhá mě dusí, asi úplně nejsem vlhkým snem mužů, kteří touží po perských princeznách. Já mezitím sním o chlapovi, který mě odvede do hlubokých hvozdů tak daleko, že si budu moct strhnout roušku a… zhluboka se nadechnout.

Díky domácím karanténám se mi však ozývají všichni muži, o kterých jsem roky neslyšela, což je děsivé i milé najednou, asi jako teď náš každodenní život. Většinou je zajímá, zda jsem naživu a zda někoho mám (znovu se ptám, „Jak to mám asi udělat?!“). Ty domácí karantény některým z nich moc přeju. Ozývají se i ufňukánkové, kteří si nevšimli, že jsme v tom všichni spolu, a pláčou, že jsou doma sami a nikam nemůžou. V těchto případech je jasné, že už se neshledáme a že spolu do postapokalyptického světa nevykročíme. Vykročím tedy jen s Marion. Ani koronavirus mě nevyhnal zpátky do bažin Tinderu, takže z tohoto zamořeného území vám reportáž přinese Bohyně, která se tam statečně v roušce brodí až po kolena. Mně je zatím útěchou „Cvičení s výsadkáři“ a snění o policistech před KFC na Kulaťáku. Taky mě berou hasiči, někteří doktoři nebo vědci, faráři a důstojníci. Mou jedinou příležitostí tak zůstává, že mě udatní policajti zatknou za nelegální činnosti na veřejnosti (za sundání roušky, přiblížení k někomu na méně než dva metry nebo za výkřiky „Všichni tady zemřeme!“). Chvilka napětí, jestli mě pak políbí nebo ne, dostane takový hygienicko-nelegální ráz. Tak to je teď moje jediná naděje.

(Boh) Jak je uvedeno na našem facebooku, já o randění strach nemám. Víc mám strach o sex. Oboje to spolu souvisí, ale buďme upřímní, existuje to i jedno bez druhého. Já jsem si díky neschopence, kterou jsem na konci roku opravdu trávila doma zaplatila českou seznamku, která je podvod, a proto se vrátila na Tinder. Nemožnost se scházet mimo vycházky spolehlivě eliminovala typy na jednu noc, což mi vyhovovalo. (Co bych za ně teď dala…). S ohledem na randění před koronou a po koroně mohu spolehlivě říct, že podvodná seznamka, kde jsem byla, se nezměnila furt strašný. Ale co se změnilo je Tinder, který jednak změnil algoritmus a dále také z něj zmizeli cizinci, kteří, buďme upřímní, prostě vypadali a komunikovali jinak než muži z českých luhů a hájů. České muže měnit nechci a nebudu, to beru jako hotovou věc, ale k algoritmu bych se ráda vyjádřila.  Dřív, když jsem na Tinderu dlouho nebyla – ano, mám výpadky, protože na to fakt dlouhodobě nemám – tak tam vždycky byli moc pěkní nadějní chlapci, radost pohledět a počíst si v jejich profilech. Nicméně postupným proklikáváním jsem se dostávala na typy, které byste nechtěli potkat v reálu a pak na ty, které ani online. Říkaly jsme tomu s Fatalkou, že jsme se proklikaly na dno Tinderu. To byl impusl, že se na to máte vykašlat a být ráda, že jste sama. Ale to bylo.

Teď, když otevřete Tinder, je tam to bahno na první dobrou a vy se musíte proklikat k lepším zítřkům. A to je teda něco. Trochu si teď přijdu jako na konferenci žabáků (bez korunky, samozřejmě). Důvodem je zavedení placené služby, která vám ukáže, kdo vám za tou hromadou bahna dal lajk, čímž se můžete dostat rychleji k matchi, tedy k propojení profilů. Jestli je tenhle systém funkčí nebo ne, nechám na jinou filozofickou diskuzi. Já si nic nezaplatila. Kromě žabáků, co se na prince asi nepromění, se totiž na Tinderu objevilo poměrně dost podvodníků, kteří tam byli, ale ne v takové míře. Šmejdi totiž neútočí jen na seniory v prodeji energií, ale máme tu i jiné predátory, co útočí na další křehkou skupinu. Fatalka si tím už prošla na podzim, kontaktovala policii, Interpol i federální agenturu – podle doporučení – ale nic se nestalo. Já zatím jen sleduju tu žabí přehlídku a nevěřím svým očím. Navíc jsem zaplatila už za jeden podvod, takže jsem se rozhodla, že budu investovat do jistoty – robotický vysavač, tiskárna, UV čistička vzduchu, UV čistička vody, litry předražené desinfekce a kvalitní venušiny kuličky.
Zatím je to prostě party pro jednoho, ale nechci vidět, co se bude dít po karanténě.