(Boh) Mám nového spolubydlícího, Ira z Belfastu. Původně jsem si myslela, že díky němu dostanu příležitost zažít život jako Barbie. Jmenuje se totiž Ken. Ovšem už po několika dnech se ukázalo, že naše soužití nebude jako z růžového plastu, ale spíš jako z Pýchy a předsudku. On má uhlazené způsoby, je pravý gentleman, u kterého si stále nejsem jistá, kdy se jedná o charakter a kdy jen promlouvá anglická výchova a já jsem holka, co mluví sprostě i v cizím jazyce, má příšerné fóry a ještě příšernější rodinu. I tak to vypadá na příjemné soužití. Můj byt najednou získal takovou zvláštní viktoriánskou patinu.
Když přijdu domů, Ken si žehlí košile, nádobí z myčky je vyndané, ptá se mě, jaký byl můj den, jak jsem se měla, zajímají ho moje pocity a celkově je velmi, velmi milý. Večer, poté co přečte další kapitolu ve své filozofické knize, mi přijde dát dobrou noc. (Já se obvykle dívám na Oprah show nebo něco podobného.) Ráno, pokud se potkáme, vždy mi popřeje dobré ráno a při odchodu ještě nezapomene dodat, abych měla příjemný den. A dneska dokonce i vynesl odpadky. Roztřídil je na papír, plast, sklo, bio a ten zbytek. K neuvěření, že? A teď to nejlepší. Není gay! Je gentleman. Takže pokud některá z čtenářek má zájem o spořádaného elegantního chlapa s víc než dobrým vychováním, jsem ochotná domluvit rande. Já mám smůlu, mám totiž zásadu, že co je v domě, není pro mě. (No, snad mi to dlouho vydrží. Takhle to bylo i s Drahým, ale to už je zase na jiný příspěvek).