• Co se nám honí hlavou

    Sami (Koller, Poláková)

    (Boh) Se svolením Fatalky publikuji na našem blogu jeden politický klip od mé oblíbenkyně Báry Polákové a Davida Kollera. Moc se mi líbí myšlenka, že si opravdu za všechno můžeme sami. Ta odpovědnost, kterou bychom si měli přiznat. Vždycky, když vysvětluji používání trpného rodu v angličtině, tak dávám příklad: „V češtině říkáme neustále „oni“…ale co nebo kdo  jsou to vlastně oni? To oni komunisti. Maximálně. V angličtině se nepojmenované oni nepoužívá, protože hned vede k otázce-a  kdo oni?“ A o tom to je. Přiznat si, kdo za to může, kdo to udělal a kdo to povolil nebo dovolil. Na všechno totiž musí být dva. Jeden co to dělá a druhý, co mu to dovolí.…

  • Co se nám honí hlavou

    Hranice masochismu

    „Opravdová láska bolí.“ „Co bolí, to sílí.“ „Ke všemu, co stojí za to, se musí dojít přes  utrpení.“ (FF) Tohle všechno jsou (někdy) kecy. Zatímco já a má kamarádka jsme se utápěly v neperspektivních vztazích a namlouvaly si, že je to takhle v pořádku a věci se jistě brzy změní, další kamarádka na to šla jinak. Jednoho dne už měla sebemasochismu dost, sebrala síly i saky a paky, jasně řekla, kde jsou její hranice a šla. Nebo šel on, jejího srdce šampion. To je jedno. Rozpustila si vlasy, začala pilně pracovat a čistit další eklhaft věci ze svého života a byla šťastná. A svobodná. A co se nestalo? Uběhlo trochu…

  • kultura,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Odhalení – část první

    (Boh+FF) Asi nemá smysl více uvádět fotografie, které vznikly díky talentované fotografce Ceranně. Chceme jí ještě jednou poděkovat za trpělivost, kterou měla (především s živou a ukecanou Bohyní) a doufáme, že se dostane na školu, která jí umožní větší umělecký rozvoj. Držíme palce, Aničko! Nechtěly jsme už zůstávát inkognito, protože se za sebe (ani jedna za druhou) nestydíme, ale bohužel jsme neměly fotky, které by ladily s ideou We And The City. Dvě Třicítky se prostě nemohly představit jako uštvané poběhlice, které někdo vyfotil na firemním večírku. (Tak totiž většinou naše fotky působí, ku radosti jiných, kteří si je dokonce stahují…jak jsme měly tu čest zjistit. Ale stalkerům se budeme věnovat jindy:-)…

  • Co jsem se naučila...,  v roce 2012

    Co jsem se naučila v květnu

    (FF) Moje nerozhodnost způsobuje, že o mém programu, směřování a mně samé ve finále rozhodují jiní. Musím si na to dávat pozor. Nejez mango před deštěm. Zalézají do něj paraziti z kůry stromů. Když kvetou akáty, berou úhoři. Koupala jsem se venku už čtvrtého května! A protože jsem z toho měla radost, ani jsem nedostala rýmu. Problémy většinou mají jednoduché řešení. Někdy stačí nechat to plavat, jindy zeptat se toho správného člověka. Naučila jsem se, že člověk může dělat opravdu, co chce – chovat pumu, malovat obrazy s použití sperma nebo se cpát měsíc jen chřestem. Ani jedno z toho vyzkoušet nehodlám, ale je dobré ze setkání se všemi těmi…

  • kultura,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Vyzkoušely jsme – Cirque du Soleil

    (Boh) V poslední době jsem vyzkoušela mnohé… Málem jsem se rozplakala na Cirque du Soleil, zapařila jsem na Majálesu, pobavila se na Oněginovi, který byl Rusák, naučila se masírovat hlavu po indicku a připravovat dokonalé koktejly, ochutnala speciality pro labužníky na Prague Food festivalu a zafandila si na beach volejbale. Ve své podstatě bych doporučila všechno. Protože všechno bylo skvělé. I když všude bylo něco, co bych si zřejmě odpustila nebo udělala jinak. Ale jak se říká u nás doma, „byla to souborná nabídka“ a tak nebylo zbytí. Cirque du Soleil je cirkus, jehož vystoupení jsem chtěla vidět už od chvíle, co jsem se o něm v roce 2000 dozvěděla. Tenkrát přijeli…

  • Co se nám honí hlavou

    Manželky, svoboda a Alain Delon

    (FF) Příjemné pracovní povinnosti mě v sobotu zavály na parník. Potkala jsem Američana, který dělal ředitele velkého státního podniku a potom se rozhodl, že nemá cenu bojovat s větrnými mlýny, pořídil si starý dům u Slap a užívá si projížďky ve starých autech. Rozumný přístup, udělám to taky. Potkala jsem i holku, která si zatím přivydělává jako hosteska, ale jednou bude novinářkou. Připomněla mi mě samotnou před šesti lety, s leskem v očích a nadějí, že přijde na opravdové kauzy, tak jsem jí s úsměvem popřála hodně štěstí. Ale o tom psát nechci. Zpáteční cesta trvala čtyři hodiny. A co můžete dělat na lodi, když neobdivujete přírodu, nemáváte lidem z…