„Opravdová láska bolí.“

„Co bolí, to sílí.“

„Ke všemu, co stojí za to, se musí dojít přes  utrpení.“

(FF) Tohle všechno jsou (někdy) kecy. Zatímco já a má kamarádka jsme se utápěly v neperspektivních vztazích a namlouvaly si, že je to takhle v pořádku a věci se jistě brzy změní, další kamarádka na to šla jinak. Jednoho dne už měla sebemasochismu dost, sebrala síly i saky a paky, jasně řekla, kde jsou její hranice a šla. Nebo šel on, jejího srdce šampion. To je jedno. Rozpustila si vlasy, začala pilně pracovat a čistit další eklhaft věci ze svého života a byla šťastná. A svobodná. A co se nestalo? Uběhlo trochu vody ve Vltavě, šampion se proskotačil, zjistil, že ona je to nejlepší, co ho kdy potkalo a přišel happy end jako z emerického filmu. Ne, nikdo se z nich se nezměnil, dospělí lidé se mění dost těžce. On jen začal respektovat její hranice. Tím, že si je ona nastavila. Že během jejich budování ukáplo pár slz, bylo snězeno několik hamburgrů, vypito spoustu lahví vína a porvalo se o ni pár dalších chlapíků na rande v domnění, že je singl. To už ke hře patří. Důležité je, že jsou spolu a nikdo nic nemusí bořit, podlézat a přelézat. Hranice jsou jasně stanoveny.
Teď čeká budování hranic na mě a mou kamarádku. Nejsme si jisté, že i naše příběhy bude mít happy end. Vlastně o to ani tolik nejde. Spíš jde o to, že příště si kromě důmyslného outfitu na rande promyslíme i to, kam až šampiony chceme nechat zajít a jak dalece mohou poplenit zahrady naší duše.
A když to nevyjde s těmihle šampiony? Pohraničníků je přece všude dost…