Co se nám honí hlavou

Návrat prince

(FF) Připadá mi, že celý víkend lidé pili whisky, kupovali tulipány a řešili vztahy. “Všem jeblo,” zhodnotila promptně celou situaci Bohyně.
Nu, co s tím už…
“Jak to udělat, aby bylo všechno jako na začátku vztahu? Abych byla zase princezna? Nemůžete o tom napsat?” zeptala se při kulinárním večeru u Bohyně kamarádka.
“Co vlastně ty ženy chtějí?” zajímal se pár hodin předtím kamarád.
Neumím psát obecně. Znám jen své zkušenosti a svůj život. A samozřejmě příběhy a zážitky mnoha lidí, kteří se mi z neznámých důvodů svěřují. “Ženy chtějí lásku, něhu, úctu a pozornost,” odpovídám bezelstně a sama za sebe. Nevím, co chtěji ostatní ženy. Třeba fakt chtějí ty domy, auta a děti. Já nevím.
“Taky pocit, že když s někým jsi, tak jsi doma. V bezpečí. A že jsi sám sebou v nejlepším smyslu toho slova. Svým nejlepším já.” “A chceš se zlepšovat,” dodává Bohyně.
“Moc abstraktní, málo konkrétní,” reagují muži.
Sorry, manuál na lásku nemám. Nevím, jak se vrátit na počátek vztahu, kdy bylo všechno růžové, krásné a bezproblémové (výjimky potvrzují pravidlo – také to mohlo být vzteklé, divné a protivné, aby se z toho diamant teprve vytesal.) Ani si nejsem jistá, že by se člověk na začátek měl chtít vracet. Spíš by se měl přizpůsobit situaci, a pokud vztah nestál jen na chemii, nechat ho vyvíjet. A snažit se.
“Člověk by se měl pořád chovat jako na začátku vztahu, i když se do toho potom musí trochu nutit,” myslí si jiný muž. Být pozorný, milý a nadšený.
Co se návrátů princů a princezen do vztahů týče, odborně jde poté, co opadne zamilování, o “pokles intenzity příjemných pocitů z prosté existence toho druhého.” Lidsky řečeno – už prostě nestačí, že jste spolu. Někdy ne. Musíte se víc snažit.
Moc abstraktní, málo konkrétní?
Překvapujte se. Udělejte něco milýho. Udělejte něco jinak. Kupte si ty podvazky. Jeďte pryč. Nenechte dny ani vztah zevšednět. Stojí to za to. Protože dokud se budete potácet jen od jednoho chemického pobláznění k druhému, nikdy nevytvoříte to, co je magické. Dvojici. Protože jak říká scénáristka Eva Papoušková: “Dvojice je nějakým způsobem magická. Takže si říkám, že partnerství mezi mužem a ženou je to nejvyšší, čeho jsme na světě schopni. Partnerství je krásné, ale musí se budovat a pěstovat. Když se podaří vybrat toho, který mě doplňuje, a ty naše půlky do sebe zaklanou, je to vrchol všeho. Jen ten výběr je ta nejtěžší věc.”
Amen.

Follow on Bloglovin

5 komentářů

  • mfrohlichova

    Moc pěkný a pravdivý článek. A že je abstraktní – to nevadí, každý si tam dosadí to, co pasuje na něho konkrétně a jeho drahou polovičku. Čím jsem starší, tím méně jsem ochotna se nechat zlákat tou cizí chemií a plýtvat energíí i časem a oceňuji tu intimitu dlouhodobého vztahu – i když je to někdy dřina, jo někdy je to i nuda, ale dost často je to prostě fajn. A to je normální :)

  • Mimo.ň

    Ani si nejsem jistá, že by se člověk na začátek měl chtít vracet… nejspíš ne. Jenomže co by bez toho pocitu stesku po krásných začátcích byly kinematografie, literatura a… princezny…? :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *