Narazit sám na sebe

(FF) „Mohl byste mě pustit sednout? Jsem nemocná,“ zeptala se Mamka pubertálního cikána v tramvaji, který se rozvaloval na sedačce. S ukrutnou nechutí vstal a zahlásil: „Tak takovou p*u jsem ještě neviděl!“ Strnula jsem. A nejen já. K Mamce se naklonil mladý muž sedící za ní: „ Příště si radši vyberte někoho inteligentnějšího.“ „Udělala jsem to naschvál,“ odvětila Mamka klidně. Chápala jsem ji. „Víte, stejně si myslím, že se mu to jednou vrátí. Třeba bude nemocný, starý nebo nebude moci pořádně stát a chodit. A pak jednou narazí sám na sebe,“ usmál se muž. „Že by boží mlýny?“ zapřemítala jsem o karmické obrátce a z tramvaje zahlédla mnicha. Nebo kněze. Prostě posla božího jako potvrzení mých slov. A pak jsem začala přemýšlet, jestli to tak náhodou není vždycky. Jestli náhodou vždycky nenarážíme sami na sebe, když se máme něco naučit. Když se nám má něco vrátit. Sami na sebe v jiných podobách, v jiném čase. Jak říkají v Atlase mraků: Tvůj život Ti nepatří, ale je součástí celého lidství. Něco jako Coelhova Duše světa. Jeden příběh.
Jestli třeba náhodou, když nejsme schopni odevzdat ve vztahu cele sami sebe, nenarážíme pořád na někoho, kdo se nám taky nechce nebo nemůže cele odevzdat. Tak dlouho, dokud se v jeho zrcadle nespatříme. A věci nezměníme. Nebo když nás pořád dokola štve, že je někdo ignorantský, žárlivý, podezřívavý, příliš hlučný, hloupý, sobecký nebo nechápavý. Neštve nás náhodou to, že se v některých situacích chováme stejně? Nenarážíme tak sami na sebe? Vždyť se přece říká: Co v nás není, to se nás nedotkne. Takže je dost možné, že to, co nás irituje na druhých, je jen odraz nás samých. Náš stín. A šance. Protože když uvidíme, CO to je, dokážeme to změnit. Vyleštit svoje vlastní zrcadlo od všeho marastu. A pak můžeme zářitještě víc.

8 komentářů

Alizia

13.12.2012 at 05:59 Odpovědět

Vyborny prispevek k zamysleni! Jj nejdriv mame zacit u sebe a pak hodnotit ostatni, ale jde to celkem tezko :-) Deti jsou kapitola sama pro sebe, dcerka se strasne frfna v jidle a dela kolem toho hrozne caviky, presne jako ja a me to strasne vytaci! :-)

Femme Fatale s Bohyní

16.12.2012 at 21:48 Odpovědět

Jsem ráda, že nejsem sama, kdo naráží sám na sebe:) (FF)

Clara

13.12.2012 at 01:09 Odpovědět

Je to tak, nic nas nenastve tolik, jako vlastni povaha :-) Mela jsem v praci kolegu, narozeneho ve stejnem znameni. Ackoli nejsem velky priznivce astrologie, nase podobne vlastnosti byly velmi zretelne. Ze zacatku jsem se do nej skoro zamilovala, takove souzneni dusi, nazoru, humoru aby jeden pohledal. Asi po tydnu me prave tyto skoro absoludni soulady zacly strasne rozcilovat, nesnasela jsem jeho bordelarstvi, nedochvilnost, precenovani vlastnich sil a krecovitou snahu vsechny svizele pokud mozno zase urovnat a vyresit. Presne to, co sama porad delam. Stejne tak u deti, starsi syn je povahove mou vernou kopii a mam co delat, abych na nej nejecela jako hysterka od rana do vecera. Mladsi kluk je jiny, moc se v nem nevyznam a dovolim mu mnohem vic, protoze me jeho chovani zdaleka tak nevytaci.

vimneok

12.12.2012 at 20:32 Odpovědět

to máš pravdu… a o zrcadlech v dětech bych mohla psát romány… je to mazec…

Femme Fatale s Bohyní

13.12.2012 at 14:05 Odpovědět

Tak na to se těším:) (FF)

Vanilka

12.12.2012 at 17:42 Odpovědět

Určitě to tak je. Aspoň částečně. Platí to i ve vztahu rodičů s dětmi. Vidím to na Motýlovi, když se škorpí se svým otcem a nadává na vlastnosti, které má přitom on sám taky.