(Boh) Všichni jsou auf z toho, co se stalo v Paříži. A lhala bych, kdybych tvrdila, že je mi to jedno. Není. Do dvou do rána jsem v pátek čekala na sms od svého „skoro-jednou-kluka“, co bydlí v centru Paris a co si furt myslí, že jsem ta pravá. Jestli umřel, tak jsem to prokaučovala, furt jsem si opakovala, že jsem mu neměla vracet ty letenky co poslal, ale měla jsem dokončit to, co jsme o prázdninách „načali“ a nezaobírat se tím, že by to pak dál nikam nevedlo – což by samozřejmě ve skutečnosti nevedlo. Ten kluk prostě nemá umřít, aniž by se mnou prožil noc! (Dobře, to jsem si přesně neříkala, ale něco v tom stylu).
Motiv promarněné šance jako předzvěst dalších tragických událostí se paradoxně táhl celým mým pátečním večerem před masakrem. Účastnily jsme se s Fatalkou super vernisáže Kariéristických Třicítek Báry Balgové v jakémsi studentském klubu, kam jsme vyrazily lehce overdressed, což ovšem nic nepokazilo, protože jsem vždycky chtěla ve VŠ klubu vypadat jako členka správní rady, to mi věřte.

Všem chlapcům bylo pod 30, některým i pod 25 a my jsme si to (i tak) náramně užívaly. Autorka dokonalých komiksových obrazů je talentovaná luxusní roštěnka, co tak trochu frčí v klasických třicítkách, nebo k nim alespoň velmi jistě směřuje. Jestli je to dobře nebo špatně, to bych nechala na zhodnocení jiných. Protože dneska chci psát o promarněných šancích a to se tématu sigl třicítek vůbec, ale vůbec netýká. Zpátky k dorostu.
Čili, byli tam velmi milí chlapíci v rozpuku a s jedním okouzlujícím mužem jsme se tak trochu zapovídaly u baru. Celkově si vlastně nepamatuju o čem jsme se bavili, jen vím, že jsme se docela nasmáli a že jsem asi byla i chvílema vtipná, potože se rozhovor stále stáčel k prasárničkám o zadákovi a háčkovi, což mě moc bavilo. Tedy jen do té chvíle, než mi onen okouzlující muž vysvětlil, že opravdu mluví o pádlování ve vodě.
Inu, mé představy o „zadákovi a háčkovi“ měly trochu jiné aranžmá než otlačený zadek z pramice, kénoe nebo na čem se to plavili, ale i tak to vypadalo na fajn dobrodružstí. Dokud to nezabil informací, že s háčkem – talentovanou luxusní roštěnkou – nic neměl, přestože spolu spali 4 noci ve stanu – a tím nemám na mysli stan, jaký vídáte v lágrech. Jednalo se o stan pro dva! On to totiž prý celé promyslel (!!!) a nepřišlo mu to vhodný, už kvůli partě, protože jako by bylo strašný, kdyby jim to nekapalo a pak to dělalo problémy. V tý partě, samozřejmě. A to se mu prý slečna háček líbila, ale znáte to, parta je prostě parta. Navíc se nechce vázat.
No…(nádech, výdech, Bohyně hlavně nekřič!)….noooo…to jsou jsou mi věci!
Musela jsem si objednat další víno, abych se zkoncentrovala, neboť jsem tápala v mlze. Do reality mě dostal barman, co mi vehementě nabízel mladé víno, protože mladší je prý lepší, a proto jsem se v oparu nevědomí bezmyšlenkovitě zeptala:
„Vážně, a vám je kolik?“
„29,“ a mrkl na mě šibalsky. A já byla zpátky v realitě.
„Aha, no, i tak si dám to chardoney.“ Úsměv, blink blink: „Zatím,“ a vrátila jsem se se skleničkou vína do Nevěřícna, kde stál onen muž ve vyžehleném stylovém svetříku, s dokonalým účesem i úsměvem, s návštěvami fitnesscentra poznamenaným tělem a dál osvětloval Fatalce důvody, proč je lepší s háčkem nic nemít.( A to prosím ani zezadu ne).
Ta další sklenička mi pomohla, rozhovor jsem už jen letmo sledovala, dokonce jsem se i na fotkách usmívala (asi, možná, snad to byl úsměv, doufám, protože ona smutná a hořká pachuť promarného mě provázela dál). Ten velmi upřímný a uhlazený chlapec se mě pak s neskrývaným zájmem zeptal, o čem teď budeme psát a co je vlastně podstata Třicítek. A já se na něj vysíleně podívala a suše, jak se to na členku správní rady sluší a patří, odpověděla: „Chtěla jsem psát o tom, že to musí mít koule, ale asi spíš budu psát článek na téma škoda každé rány, která padne vedle. A tím nemyslím r-á-n-u, rozumíme si, viď?“ 
Ani si nepamatuju, co bylo omluvou jeho odchodu, jestli toalety nebo další objednávka na druhém konci baru, ale bylo jasné, že se k nám už nevrátí. Proto jsem mu už nestihla vyjevit podstatu Třicítek. Třicítky moc nepřemýšlej. Už ne, přemýšlely dost. Třicítky konaj. Žijou. Dělaj průsery, a ani si je tak nevyčítaj. Je jim to jedno, protože už vědí, že pokud příležitost nevyužijou, tak prostě další třeba nepřijde, nebo alespoň už ne tak dobrá. Fakt, že dobré věci přicházejí v kvalitativně se geometricky zvyšující řadě je hloupost. Dobrou životní nabídku nestřídá ještě lepší a báječnější. A parta se nerozpadne kvůli nahodilému sexu ve stanu. Navíc parta vám pravděpodobně ve stáří nebude utírat polívku, co vám poteče po bradě. Ale ten pěknej háček možná jo. Ale to se nedozvíte, pokud to nezkusíte. Ať o tom přemýšlíte (!!!) sebevíc. Protože někdy je fakt lepší o věcech tolik nepřemýšlet a spíš konat. Říkali to i vědci v Americe, kteří zjistili, že lidé před smrtí nejvíc litují věcí, které neudělali. A proto se na jaře asi podívám do Paříže, mám tam totiž něco rozdělanýho.
(Ano, ve 2:23 v noci z pátku na sobotu mi napsal, že žije a že na mě myslí. How sweet.)