(Boh) Od květnového focení s Cerannou uběhla spousta vody. Obě jsme se s Fatalkou přestěhovovaly, stihly několik večírků, pohřbů, oslav narozenin a naše skvělá fotografka Ceranna se dostala na uměleckou školu, kde bude rozvíjet svůj bezbřehý talent. V rámci debordelizace nově nastěhovaných předmětů jsem narazila na flashku, kde jsou uloženy fotky z května, a tak se o ně chci podělit. Nejvtipnější jsou samozřejmě ty, které vznikly náhodou, jak by lingvista řekl „behind the scenes“. Takže here we go!
Podstatným bodem našeho focení byly doplňky od Kněžny  (kabelky a boty), za které by si kdokoli, kdo by nám je odcizil, mohl koupit slušné auto. Tudíž hlavní důraz nebyl kladen jen na nás, na to jak vypadáme, jak se tváříme, ale taky na malý černý kufr, co se neustále válel opodál. Upřímně, byla jsem v takové panice, abych nic nezničila, že jsem si veškerý obsah kabelky (včetně noteboooku – opět od Kněžny) strčila do igelitky. Jen aby se ta nádherná kabelka se zlatým logem do trojuhelníčku neponičila.

A díky tomu vznikla vtipná fashion fotka nazvaná Pravá Prada/Pravá Billa.

Mezi opravdu dobré kousky patří i fotky z druhého dne, kdy jsme se sešly na Staromáku u Cartiera (ano, je tu jistá vazba na Snídani u Tiffanyho) a vkusně posnídaly před jeho výlohou. Jako vždy jsem přišla pozdě, přestože jsem nalíčená a oblečená běžela za zvuku skřípajícího kufru centrem města. Ani kecky mi nepomohly… Zase pozdě!

 Ovšem holky můj pozdní příchod zvládaly skvěle. Fatalka si dala cigárko a Ceranna se odreagovala tím, co jí jde nejlépe. Focením.
Tahle je nejúžasnější. Fatalka, jak ji znám

 :-) 

Sebevědomá, krásná, trochu zkažená, s velmi, ale velmi pronikavým pohledem. Kafe ze Starbucksu a kamínková Gucci clutch nesmí chybět…

Nemá smysl se nějak vychvalovat nebo nadmíru prezentovat. Většina fotografií, která se povedla, je na facebooku. Výčet úspechů je nudné čtení. A proto přidávám další fotku, která mě rozbořila. V zápalu našeho pitvoření a předstírání pohybu, aniž bychom se hnuly, nám do záběru vlítl sám život. Ano, ulice se v Praze čistí po ránu. (Stejně jako se do Pařížské nechodí před desátou.) A tak jsme si jako japonští turisté odnesly domů kouzelnou momentku s Panem Popelářem.

Zajímavé bylo, že stejně jako mně, i jemu utkvěl zrak na snubních a zásnubních prstenech. Jen jeho reakce nebyly tak emotivní. (Ostatně tak jako vždycky). Pryč jsou ta léta, kdy jsem opovrhovala svatbou a diamanty. Teď jsem (především k diamantům) mnohem, ale mnohem otevřenější. „Všechny je potřebuju! Jsou tak krásné! Ach…“

Když jsem se rozloučila se zásnubním prstenem s „déčkem“ a vytvořily jsme několik hezkých fotek u Diora, šťastně jsme odskotačily   na kafíčko do Rudolfina, kde jsme se opět převlékly a vyrazily směr Pražský Hrad. Tam, u Zámeckých schodů, vznikla hlavní fotka pro náš blog. Páskové Louboutinky znázorňují éterickou Fatalku, já jsem ty červené Diorky, kdyby byl někdo na pochybách. Bylo nám dobře, výpravu jsme zakončily (i s tím kufrem) u McDonalda, kde jsme si samozřejmě daly jen salát a vodu bez bublinek a k odpoledni se nakonec totálně zničené vydaly do svých domovů.

Jsem vděčná za ty dva dny a asi bych si to lajzla znova. Protože teď už vím, že se „jako mluví“ a „jako chodí“, ale vlastně jste pořád štronzo, a že drahé rekvizity vyžadují ostříží zrak a ochotu někomu rozbít h**u (a tu já jsem měla). Taky je asi dobré se pořádně vyspat a nesprintovat s kufrem po kostkách přes půlku města, protože pak to chvíli trvá, než se dáte dohromady. To všechno už teď vím!

Někdo mě upozornil na fakt, že mě ty gepardí šaty (prý) rozšiřují a že když si je vezme i Fatalka, je pak více patrné, že nejsem „tak“ štíhlá.
Jenže já v téhle věci nejsem solitér. Jedeme v tom s Fatalkou spolu a není v mém zájmu vyčnívat a zářit na úkor někoho jiného, ale táhnout za jeden pěkný gepardí provaz. I když bych si pak náhodou mohla  „všimnout“, že nejsem Twiggy. Ono to totiž v tomhle případě opravdu není podstatné.
(Bože, já nejsem Twiggy? Fakt ne?!:-)

Velké poděkování Ceranně, Kněžně a taky Panu Popeláři! A Fatalce: „Povedlo se nám to, mámo!“