(FF + BOH) „Měly bychom s tou knihou začít, nemyslíš?“, aneb po čtyřech letech společného bloggování je čas vytvořit něco trvalejšího a svá „moudra“ šířit dál a víc. Tvoření probíhalo v přátelské atmosféře s ojedinělými výkřiky plnými vybraných slov typu „Bože, ty jsi ale taková kráva!“ nebo „Hele, okamžitě si vystup a dojdi si na tu svou posranou chatu sama.“ Přesto jsme stále kamarádky…

Prostor k našemu geniálnímu tvoření nám velkoryse poskytla maminka Bohyně, za což má můj neskonalý obdiv. Já bych nás dvě nechtěla doma ani na minutu, a když už by se to nedopatřením stalo, musela bych nás obě nejen profackovat, ale strčit nám i hlavu pod kohoutek s ledovou vodou. Ale MammaBoh je zlatá nebo lépe řečeno, chudák netušila vůbec, co ji čeká, a tak nám, zhýralým nevděčnicím, poskytla tu nejlepší domácí stravu, azyl na své půvabné chatě a taky nečekaně nekonečnou zásobu peprných historek, ze kterých jsme měly oči navrch hlavy a ona se jen šťastně a uvolněně smála.

O vztazích a sexu jsme měly psát my dvě, ale myslím, že kdyby si MammaBoh aka Rozverná chatařka psala blog, strčila by nás do kapsy. Přes všechna její dobrodružství a lehkou nedoslýchavost tato žena slyšela až za roh, především, když jsme Bohyní rozumovaly o mužích a sexu, řešily velikosti, praktiky, úchylky, muže s koní hlavou a jiné nepodstatné věci. „Ale děvčata!“ nabádala nás přísně k dámičkovskému chování, když se debata zvrhla nečekaným směrem a zazněla slova o tělesných orgánech nebo všelijakých otvorech. Když jsme jí připomněly nápadníky (jen ty, o kterých jsme věděly), jež by jí modré z nebe snesli, kdyby je jen chtěla, okamžitě nás napomenula, že o tom se nemluví a navrch jsme se dozvěděly, že jsme blbý. Ano, my jsme blbý! A to jsme si celou dobu myslely, že sklon k dobrodružství, zájem o erotiku a vše pěkné (rozuměj umění a tak…) má Bohyně po otci. A ona to má i po matce…To ovšem vysvětluje mnohé.

Rády bychom připomněly, že tvorbě jsou velmi nápomocné podněty od známých, vyjadřující jejich těšení se na knihu: „Mně tyhle povídání o citech a pocitech moc nebaví. Vždyť je to všechno stejný!“

Jo, tak to vám fakt pomůže…

Suma sumárum, při psaní je to asi tak, že se střídá období obdivných výkřiků nad vlastní genialitou:

„Neblbni, no to jsi napsala skvěle, jsi geniální!“…“No, ehm ve skutečnosti jsi to napsala ty, jen si hovno nepamatuješ!“ „Hahahaha. My jsme tak vtipný, viď?“ a období, kdy v duchu nebo nahlas hystericky řvete: „To nejde“, „Si hraješ nebo Hrabala, nebo co? Dělej kurva interpunkce!“, „To nepůjde, to nedám, kašlu na to!“, „Tak tohle, co jsem teď napsala, se ti líbit fakt nebude!“, „To opravdu, ale opravdu nedám. Vzdáme to!?“, „Tys to vymazala?“, „Jako ale tohle přece nikomu říkat nebudeme, ne?!“, „Já ze sebe úplnýho idiota dělat teda nebudu!“, „Cos tam o mně zase napsala?! To na tobě vidím!“ a „To jsi se asi úplně zbláznila, ne? Že já nejela na Moravu!“ „Švihej psát a nedělej si nehty!“

Jak říkám, přátelská, milá a podnětná tvůrčí atmosféra je skutečnou podstatou a plodným podhoubím kvalitní tvorby. Máte se na co těšit!