Kniha Okvětní plátky dní je od prosince na světě, na křtu teklo proudem nejen šampaňské, ale i slzy dojetí, a to pro mě byla ta nejhezčí odměna. Doufám, že se vám bude líbit!

Vše, co o knize potřebujete vědět, najdete na www.okvetniplatkydni.cz a na mém webu janauhlirova.cz pod záložkou Knihy. Rozhovor o knize si můžete zdarma poslechnout v našem podcastu od 8.3. na Spotify nebo na www.youtube.cz, případně na forendors.cz nebo na herohero.cz.

A jak takové vydávání první knihy (v mém stylu) vypadá?

Přečtěte si můj minideníček Z deníku vydavatelky:

Je konec srpna 2022. Po rozchodu s boyfriendem se vracím do České republiky, do Prahy, do křivoklátské krajiny a sama k sobě. Na chatě u Berounky pozoruju plameny ohňů a hvězdy, jím rajčata od tety a strejdy a jen tak jsem. Zapouštím se zas do svých kořenů a čerpám sílu pro budoucnost.

Jednoho večera, který je ještě letně teplý, ale ve vzduchu už zní podtón podzimu, stane na prahu první. A po ní tiše přicupitá další a další. Básně. Popisují okamžiky tak křehké, že se obtížně zachycují, ale přesto je uchopím do dlaní. Jemně, abych je nepolámala. Převedu je na papír a zavřu do šuplíku.

Občas slyším, jak v šuplíku tiše klepou drobnými pěstičkami, že chtějí na svět.

„Něco jsem napsala a chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys to nechtěla ilustrovat,“ špitnu o pár měsíců později na tradiční výpravě na Šumavu Evičce, mojí milované souputnici, sestřence a malířce.

Vytahuji básně ze šuplíku, srovnám je do řádku a posílám Evičce. Jsem nervózní a zároveň rozradostněné jak sáňky, na které se snáší první sníh.

Líbí se jí to! Chtěla by je ilustrovat. Dobrodružství začíná. Dáváme se do díla.

V červnu mířím rozkvetlou Stromovkou na seminář skvělé Báry Baronové o tom, jak vydat vlastní knihu. To, co se zdálo jako sen, nabývá konkrétní obrysy.

V sušické kavárně vybíráme s Evičkou písmo, mluvíme o stylu i struktuře. Město zapadá sněhem, děti staví sněhuláky a my strukturu. Ono se to děje!

Trávíme dlouhé večery u počítačů. Měsíce plynou, přichází jaro a pak léto, voda v Berounce zase voní dětstvím tak jako každý rok.

Finišujeme. Chvíle nadšení se střídají s chvílemi paniky wtf, co to dělám. Místo „samovydání“ píšu do wordových dokumentů „samovznícení“. A nemám k němu daleko.

„No, to bych nevydával,“ podivuje se pán v tiskárně, že chceme vydat v takovém nákladu sbírku poezie. Proč jako? Naštěstí už kolem mě připomínky k našemu dílu sviští jen jako otravné mouchy. Kdybych měla poslouchat všechny kolem sebe a jejich názory, neudělám nikdy nic.

Z poetického venkova odjíždím do Prahy. Dostanu nejhorší covid v životě a já si zase už připadám jako Don Quijote. Je to pěkný týden, kdy, pokud mi migréna dovolí myslet, přemýšlím o tom, jak se na to vykašlu, vrátím se do rodné Čáslavi a budu prodávat cappuccino na benzínce.

Na Designbloku potkávám svou girl idol Báru Baronovou. Je úžasná, podporující a to mi vlije krev do žil. Samovydání je jako cesta do Santiaga. I tady už vidím na obzoru věže katedrály, ale jsem unavená, opocená a nožky bolí. Moje mentální puchýře se teď ale hojí a zase vidím světlo na konci pouti.

Podzimní večery začínají být dlouhé a temné a cesta nekonečná. Ale jak to tak bývá, když to chci vzdát, shodou náhod se ocitnu na večírku na Malé Straně. Odehrává se v sorrentinovském duchu, plameny luceren osvěcují zahradu paláce, potkávám se s lidmi nadzemsky krásnými i bizarními a dochází k mé osobní renesanci na mnoha úrovních. To dám(e)!

V pátek máme odejít do tisku, v sobotu předtím si poliju stůl se všemi poznámkami. Notebook se podaří zachránit. Papíry rozkládám po pokoji a suším. Vypadá to u mě jako ve filmu Čistá duše. V té finální fázi šílenství.

V neděli vysušené papíry málem zapálím svíčkou. Pískej konec, kámo.

Díky mému smyslu pro time management odchází sbírka do tisku ve stejný týden jako časopis, na kterém pracuju. Na dveře buší další deadliny i přátelé, kteří mě už hodně dlouho neviděli.

Kolem půl čtvrté ráno většinou píšu přátelům, kteří mi ještě zbyli, že se omlouvám, jsem naživu a bude líp.

K naší knize začínám mít love hate relationship. Miluju ji nadevše, ale taky už ji chci mít z domu.

Chyby nevidím, zdá se mi tam, že tam nejsou. Po večerech dumám, kolik tiskařských šotků žije v tiskárně pod Svatou horou v Příbrami.

Nad rány se snažím usnout, ale můj mozek jede naplno. Vymýšlí další projekty, velkolepě plánuje a sestavuje týmy.

Dívám se do diáře, jestli budu mít letos na podzim chvíli času vyběhnout podívat se do žlutého lesa. Na ty listy, o kterých tolik píšu v knize. „Máš tam až moc listí,“ připomíná mi s láskou nejlepší editorka na světě a betačtenářka Jana Šulistová. Mažu půlku listí a taky bychom mohly mazat do tisku.

„Zajímavé je, jak se pokaždé pokazí něco jiného, co by tě ani v životě nenapadlo,“ říká mi grafička Věrka v práci a nepoužívá přitom slovo „pokazí“. Dochází čokoláda.

V každém projektu mi chybí k dokonalému dokončení aspoň jeden den.

Ven vycházím už jen k Vietnamci na rohu.

Mám pocit, že chodím spát ve čtyři ráno a vstávám ve tři ráno.

„Až to bude, tak to bude!“ říkáme s Evičkou, kdykoliv má někdo nevhodné dotazy typu, kdy už to bude. Je to šikovné heslo na cokoliv v životě.

Po více než dvaceti letech práce v médiích bych už nemusela složky k tisku pojmenovávat „pryč“, ale co už. Není čas na hrdinství.

Moje vnitřní rozechvění se přenáší na elektronické přístroje. Jako první odchází nová nabíječka na telefon, hned za ní odskotačí aplikační paměť počítače, následuje je tiskárna. Přece tu se mnou nezůstane, když jdou kámošky pryč.

Za okny se střídají dny a noci, rána se bleskurychle mění ve večery a obrovský poryv větru snese dolů na trávník celou náruč žlutých listů ve chvíli, kdy se na monitoru objeví email, že skutečně jdeme do tiskárny.

Na nebi svítí největší úplněk v tomhle roce, kolem planety prolétává kometa, která se určitě nějak jmenuje, ale já teď ani nevím, jak se jmenuju já. Uprostřed té spouště v bytě chvíli koukám jen tak a myslím na to, že Okvětní plátky dní už se pomalu snášejí na Příbram.

Klepu na dřevo, vypadá to, že jsme to dokázaly! Kniha vyšla! A teď začne ta pravá legrace :).

Tak ať se vám líbí, Jana