(Boh) V angličtině se říká It takes two to tango, neboli jak se říkalo u nás doma Na všechno musí být dva: jeden co to dělá a druhý, co mu to povolí. Jsou tance, které se dají s přehledem tančit bez partnera, ale když se dostáváme na klasiku, je tu jediná možnost. Pár.
Miluju tanec v jakékoliv podobě a na dobu, kdy jsem s Drahým chodila do kurzů společenského tance strašně ráda vzpomínám. Myslím si, že právě tanec je něčím, co prověří nejen váš vztah, ale i váš charakter. Už po prvním taktu se projeví, kdo je vůdčí osobností a jestli mezi vámi panuje důvěra. Jestli jste ochotni tomu druhému prominout malé přešlapy a který z vás pádí mimo rytmus a kdo si naopak každý takt dosyta vychutná. Je to lepší než se vydat na první společnou dovolenou. Lekce totiž trvají dvě hodiny, a tak nehrozí, že byste se po jednom večeru, stejně jako po děsivé společné dovolené, bouřlivě rozešli.
Naše tančení stejně jako náš vztah je již minulostí, což je jistě škoda, ale vždycky je tu prostor pro krásné vzpomínky. Při pohledu na fotografii Kataríny Bric jsem si krásně zavzpomínala na naše plutí po parketu, šeptání do ouška a dokonce se přistihla, že se tajně těším na dalšího skvělého tanečníka mého života. Těším se na pohledy do očí, odevzdání se do cizí náruče a na absolutní radost z toho, že jsem nezkazila otočku a včas a hlavně elegantně se vrátila zpět do jeho rozpřažené náruče.
Tanec je o vášni, o důvěře, o lásce, o harmonii a vřele ho všem doporučuji. Stejně jako fotografie Katariny Bric.