(FF) Někdy od života čekáme facku a přijde pohlazení. A někdy je to přesně naopak. Většinou, když se to nejmíň hodí. Ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala něhu, přišla další facka: „V podstatě si za to můžeš sama, protože se dost nesnažíš, a proto tvůj život vypadá tak,  jak vypadá.“
Když jsem se vzpamatovala ze vší té zloby, vzteku, sebelítosti a zklamání, uvědomila jsem si, že je to pravda. Že se spokojuji s dobrým, když bych si zasloužila to lepší. Protože to flákám, protože se nesnažím. Protože jsem se nechala ukolébat tím, že se mám dobře a jsem zhruba tam, kde jsem před lety chtěla být. Jenže už jsem zapomněla, co dál. Zapomněla jsem, že tím cesta nekončí. A že i když svoje sny v průběhu let koriguju, upravuju a oprašuju, nějak jsem se v tom zmatku přestala soustředit. Zapomněla jsem, co je důležité. A když jsem si tohle uvědomila, nechala jsem minulost minulostí, zhluboka jsem se nadýchla a pak to udělala. Našla si nové bydlení, přihlásila se do autoškoly a řekla lidem kolem sebe, co si fakt myslím. A jsem v tenhle moment opravdu šťastná.
Někdy nás život fackuje, někdy hladí. Drásá, bolí, hojí i konejší. Díky bohu za to.