Co jsem se naučila...,  v roce 2011

Co jsem se naučila v prosinci (zatím)

(FF) Prosinec je krásný a nesmírně náročný. A poučný. A rozhodující. Je čas se rozhodnout, co s sebou vléct dál a co nechat jít. Věci, vztahy, činnosti, cokoliv. Kritérium je jednoduché – přináší mi to radost?

Teprve když uděláme něco, co jsme nikdy neudělali, můžeme dostat něco, co jsme nikdy neměli.

Tichá voda břehy mele. A ty břehy se jednou utrhnou.

Věci nemusí být dokonalé, aby byly krásné.

Nakupování je taky sport.

I po druhé v noci se mohou stát dobré věci. Stejně jako ve dvě odpoledne.

Že když jste s těmi důležitými lidmi, čas přestane existovat. Následky téhle zvláštní časové smyčky se sice druhý den projeví, ale…

Že když je úzko, vždycky tu je Bohyně a její historky o pršutu s nuttelou, přátelé, blog, ctitelé a práce. Třpytky a knihy. Hudba a parfémy. Filmy a inspirace. Víra a naděje.

Že je normální čekat na lidi čtvrt hodiny a pak odejít. Je to můj čas, je to můj život.

Že když vás někdo nutí k dělání dobra, tak z toho stejně nic dobrého nikdy nevzejde.

Že i dobří lidé dělají špatné věci. A pak si to musí odpustit.

Že když vybočím ze stereotypu, stane se i to, o čem jsem myslela, že to není možné. Nemusíme omezovat zítřek svými představami.

Že je nutné oddělit zrno od plev. A není nutné plést z hovna bič, když si člověk může pořídit rovnou kvalitní materiál.

Že i kamarádi se někdy drží za ruku a hladí po tváři. (Bohyně, bez komentáře, prosím! Je to projev důvěry a nemusí to nic znamenat. )

Že pokud byl člověk vychovávaný na nějaké morální úrovni, měl by se jí držet. I kdyby se všichni kolem stavěli na hlavu, lhali, kradli a podváděli.

Že každý bojovník potřebuje klid zbraní. Čas, kdy si promýšlí strategii a leští přilbici. (Ať už to znamená cokoliv.)

Že když se člověk vzdá dobrého, dočká se lepšího. A někdy to jde strašně rychle!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *