(FF) Prosinec je krásný a nesmírně náročný. A poučný. A rozhodující. Je čas se rozhodnout, co s sebou vléct dál a co nechat jít. Věci, vztahy, činnosti, cokoliv. Kritérium je jednoduché – přináší mi to radost?
Teprve když uděláme něco, co jsme nikdy neudělali, můžeme dostat něco, co jsme nikdy neměli.
Tichá voda břehy mele. A ty břehy se jednou utrhnou.
Věci nemusí být dokonalé, aby byly krásné.
Nakupování je taky sport.
I po druhé v noci se mohou stát dobré věci. Stejně jako ve dvě odpoledne.
Že když jste s těmi důležitými lidmi, čas přestane existovat. Následky téhle zvláštní časové smyčky se sice druhý den projeví, ale…
Že když je úzko, vždycky tu je Bohyně a její historky o pršutu s nuttelou, přátelé, blog, ctitelé a práce. Třpytky a knihy. Hudba a parfémy. Filmy a inspirace. Víra a naděje.
Že je normální čekat na lidi čtvrt hodiny a pak odejít. Je to můj čas, je to můj život.
Že když vás někdo nutí k dělání dobra, tak z toho stejně nic dobrého nikdy nevzejde.
Že i dobří lidé dělají špatné věci. A pak si to musí odpustit.
Že když vybočím ze stereotypu, stane se i to, o čem jsem myslela, že to není možné. Nemusíme omezovat zítřek svými představami.
Že je nutné oddělit zrno od plev. A není nutné plést z hovna bič, když si člověk může pořídit rovnou kvalitní materiál.
Že i kamarádi se někdy drží za ruku a hladí po tváři. (Bohyně, bez komentáře, prosím! 
Je to projev důvěry a nemusí to nic znamenat. )
Že pokud byl člověk vychovávaný na nějaké morální úrovni, měl by se jí držet. I kdyby se všichni kolem stavěli na hlavu, lhali, kradli a podváděli.
Že každý bojovník potřebuje klid zbraní. Čas, kdy si promýšlí strategii a leští přilbici. (Ať už to znamená cokoliv.)
Že když se člověk vzdá dobrého, dočká se lepšího. A někdy to jde strašně rychle!
