Co se nám honí hlavou

Emocionální úklid

(Boh) Někdy mám pocit, že jsem trochu schizofrenní. Ráda řeknu, jak se věci mají, vadí mi, když si někdo lže do kapsy, zvlášť pokud se jedná o mě. Na druhou stranu nemám ráda loučení a konce, u kterých si nejsme jisti, jestli toho druhého ještě uvidíme. Nebo vlastně líp, nesnáším loučení, u kterého si připustíme, že toho druhého možná už nikdy neuvidíme. Mám ráda pohřby, ale nemám ráda neorganizovanou smrt. Nemám ráda náhlá úmrtí, protože nic není připraveno. Potřebuju plány a když nemám v plánu se s někým nebo s něčím rozloučit, je to pro mě strašná katastrofa.
Prostě potřebuju věci řídit, být o všem informovaná a mít plány. Má matka mě učila, že když se něco pos*e, máme sebrat odvahu, to h*no rychle uklidit, vyvětrat a začít nanovo. Jenže já většinou tak nějak prapodivně nemůžu nic udělat. Koukám na tu spoušť, přepadne mě lítost z toho všeho a nakonec nakoupím spoustu osvěžovačů vzduchu a dle své optimistické povahy začnu doufat, že se přes noc z h*na uplete bič a všechno bude dobré.
Teprve až když už vyčerpám veškerou naději a přes osvěžovače se není kam hnout, teprve pak udělám to, co mě v dětství učili. Vyházím osvěžovače i s tím lejnem. Pak se konečně dostaví pocit klidu a míru a v místnosti je volno a všude vane čerstvý vzduch a mně se uleví. S nástupem nového roku jsem se rozhodla, že už nebudu nakupovat osvěžovače a ty lejna rovnou vykopu ze svého života. Jen nevím, jestli mě pak zastihne tak velká úleva, protože ve své podstatě nebudu zbytečně a dlouze trpět. Ale proto to vlastně dělám, ne? Abych netrpěla.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *