(Boh) Někdy mám pocit, že jsem trochu schizofrenní. Ráda řeknu, jak se věci mají, vadí mi, když si někdo lže do kapsy, zvlášť pokud se jedná o mě. Na druhou stranu nemám ráda loučení a konce, u kterých si nejsme jisti, jestli toho druhého ještě uvidíme. Nebo vlastně líp, nesnáším loučení, u kterého si připustíme, že toho druhého možná už nikdy neuvidíme. Mám ráda pohřby, ale nemám ráda neorganizovanou smrt. Nemám ráda náhlá úmrtí, protože nic není připraveno. Potřebuju plány a když nemám v plánu se s někým nebo s něčím rozloučit, je to pro mě strašná katastrofa.
Prostě potřebuju věci řídit, být o všem informovaná a mít plány. Má matka mě učila, že když se něco pos*e, máme sebrat odvahu, to h*no rychle uklidit, vyvětrat a začít nanovo. Jenže já většinou tak nějak prapodivně nemůžu nic udělat. Koukám na tu spoušť, přepadne mě lítost z toho všeho a nakonec nakoupím spoustu osvěžovačů vzduchu a dle své optimistické povahy začnu doufat, že se přes noc z h*na uplete bič a všechno bude dobré.
Teprve až když už vyčerpám veškerou naději a přes osvěžovače se není kam hnout, teprve pak udělám to, co mě v dětství učili. Vyházím osvěžovače i s tím lejnem. Pak se konečně dostaví pocit klidu a míru a v místnosti je volno a všude vane čerstvý vzduch a mně se uleví. S nástupem nového roku jsem se rozhodla, že už nebudu nakupovat osvěžovače a ty lejna rovnou vykopu ze svého života. Jen nevím, jestli mě pak zastihne tak velká úleva, protože ve své podstatě nebudu zbytečně a dlouze trpět. Ale proto to vlastně dělám, ne? Abych netrpěla.