(FF) Mám tolik práce, že buď pracuju, nebo spím. Nevím, kterých zakázek se mám vzdát, protože ze sehnání každé z nich jsem měla radost a každou mám z nějakého důvodu ráda. Tak se nevzdávám žádné, ale můj nedostatek života a odpočinku má trochu divné následky. Takže:

• už jsem si odemykala dveře od domu peněženkou (a asi odemka, protože jsem doma)
• odjela jsem do staré práce, když jsme měla jet do nové (a zmateně pak stála před domem, abych si uvědomila čas a prostor)
• pekla v remosce pizzu bez toho spodního podstavce (a nevyhořela!)
• uložila si volající dámu do telefonu pod svým jménem a pak málem měla infarkt, když mi zase volala a já na displeji viděla své jméno (volá mi Jana z budoucnosti? splnil se můj sen a já jsem se rozdvojila?
  S tím vším se nějak vypořádám, jen se ptám – takové to tedy bude, až ke stáru opravdu zblbnu?

Co říjen schová, nenajde se, lalala… Ať dělám, co dělám, vždycky po půlnoci stejně skončím u poslechu Hapky a Horáčka. Alespoň nějaké jistota, no ne? Ano, já vím, že prezidentskému kandidátovi mnozí vyčítají nadměrný kýč a patos a velké ego. Jen si tak říkám, že ten tzv. kýč a patos možná potřebujeme. Hnoje už bylo dost. 

Někdy je zkrátka takový ten podivný den, kdy vás v podchodu na Florenci pronásleduje šilhavý agresivní Rom, ajťák vám po krátké nepřínosné diskuzi doporučí, „ať vám to vysvětlí kolegové…“ („když už jste tak blbá,“ si už jen myslí, neřekne to nahlas) a hitparádu mužského plémě zakončí muž v tramvaji, který se čelem ke všem až hrdě šťourá v nose, pak si vyňaté prohlíží, něco z toho mu zůstává na nose, tou samou rukou hmatá po tlačítku… Chce se mi trochu blinkat a tak vystupuju do mrazivého vzduchu. Zachumlám se do svetru s jelenem a tiše jen jsem. Některé dny jsou prostě…. tak nepohodlné. Naštěstí je po ruce vždycky něco nebo někdo, do čeho se dá zachumlat.

Chtěla jsem jít na Haloween za hipsterku. Ale když jsem si vzala flanelku a jiné brýle s černými obroučkami, pořád jsem vypadala – zase jenom jako já v sobotu. 

Na poslední chvíli vběhl do dveří, luxusní kabát dramaticky zavlál, shrnul si z očí temné kudrny, po tváři mu stékaly kapky deště (já vím, že to píšu v příbězích jako věc, která se přece neděje, ale opravdu, opravdu mu tam stékaly!). Použila jsem tedy svůj nejvíc sexy trik (čti dělala jsem, že ho nevidím).  To teda byla tramvaj do stanice touha, aneb Můj milostný život ve zkratce.

Tak hezký listopad!