(FF) Že peníze pocit štěstí nepřinesou. Ale je fakt, jak říká Julia Roberts, že je mnohem lepší brečet v limuzíně než v ojeté škodovce.

Že věta „Dám si teď na chvíli s randěním pauzu.“ způsobí pravý opak, záplavu pozvánek, stalkery a nečekané eskapády. Škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Že vybrat si písničky na vlastní svatbu i pohřeb je svým způsobem morbidně uklidňující. A zodpovědné. A doufám, že předčasné.

Že mám právo fňukat, být naštvaná a na nic nevěřit. Mám na to právo přesně jeden večer. Pak musím vstát a prostě jít.

Že některé bolesti nespraví ani Dior. A že HM Versace není nic pro mě.

Že mi nesmí záležet na tom, co si o mně druzí myslí.

Že když někdo volá v sobotu v jedenáct večer, tak to fakt není proto, že by chtěl přijít na čaj a sušenky.

Že lidé vyjadřují lásku různými způsoby.

Že jsou důležitější činy než slova. Že postavit se za své práva nebo za své přátele má cenu zlata.

Že po půl druhé v noci se většinou fakt nic dobrého nestane (téma je ovšem stále předmětem výzkumu).

Že si lásku nejde vynutit. Láska buď je, nebo není. Tečka.

Že není tak důležité, co lidé říkají, ale to, co dělají.

Že hranice jsou křehké. Mezi obdivem a stalkerstvím. Mezi osobním zájmem a sobectvím. Mezi láskou a přátelstvím. Mezi hodností a blbostí.

Že to chce eleganci baletky se mezi těmito póly pohybovat s grácií.

Že říkat pravdu chce sakra velkou odvahu.

Že před prováděním čehokoliv je dobré se ujistit, že na místě nejsou bezpečnostní kamery.