(FF) Měla bych si přečíst knihu Konec prokrastinace. Dávat v srpnu na blog post „Co jsem se naučila v květnu“ už je trošku na hraně.

„New life starts every day.

Úsměv je symbol naděje a síly.

„Nevíte, jak to říct? Řekněte to, jak to je.“ (Z přednášky Jordánové, vřele doporučuji. Ji i její knihy.)

Zázrak se může stát každý (všední) den.

Po pěti panácích Jamesona umím tančit jive. Nebo si aspoň myslím, že umím tančit jive.

Divoká voda, divoké emoce.

Když vím (nebo tuším), že někam nemám jezdit, nemám tam prostě jezdit. Nevím, kdy se konečně naučím klást svůj vnitřní pocit na první místo, ale už by bylo pomalu na čase. Protože pokud to neudělám, strávím život ve vleku jiných lidí. Jiných životů.

Pokud vám letos romantika nevyšla s rozkvetlými třešněmi, třeba to napraví akáty. Třešně jsou sice klasika, ale akáty jsou zase prudce inovativní.