(FF) V dubnu všude po Praze kvetou magnolie. Krásně se na ně dívá, krásně se pod nimi odpočívá a nejlepší je jít na ně do Vojanových sadů a pak na Kampu.

Nepřijímat pozvání na večeři po sklence vína. Hlavně ne od sousedů v ulici. Každodenní cesta domů se pak mění v zákopovou válku, kdy nejsem schopna pánovi vysvětlit, že na večeři nepřijdu ani zítra, ani jindy. Nikdy. Třeba na to zapomene…

Když budu říkat věci hned, zabráním chaosu. S tím souvisí, že už si všechno musím psát do diáře, protože jinak to zapomenu a diář si pořídit větší, protože je všeho nějak víc. Plánů, aktivit, přátel, emocí i cílů.

Naučila jsem se lézt po skalách v šifonové sukni. Nevím přesně, k čemu se mi takhle dovednost hodí, ale zážitek to byl intenzivní. Stejně si to dám do životopisu. Přece po mně všude chtějí kreativitu, ne? A tam, kde tohle neocení, tam nepůjdu!

Život začíná tam, kde končí strach.

Je dobré vyjadřovat se k veřejným věcem. Ať už jde o happening Divokých matek, nebo protivládní demonstraci (no dobře, tu jsme jen rychle omylem překřížily, když jsme přebíhaly z Manga do Zary, ale stejně!). Pořád si totiž naivně myslím, že když nebudeme lhostejní, věci (nejen veřejné) se mohou změnit.

Naučila jsem se, že nestačí jen říct, že věci nefungují, ale je potřeba i navrhnout, jak to udělat, aby fungovaly. Nejen v práci.

Není dobré nechávat úklid celého bytu na neděli večer. Končí to vyčerpáním a přejeděním kolem půlnoci.

Naučily jsme se očistný dech pranayama (vypraná Jana, jak říká Bohyně). Zatímco jí to šlo (prý léta rehabilitace), já jsem bezelstně vyučujícímu vysvětlovala, že se nedokážu soustředit na víc věcí najednou. Neumím počítat dech, zadržet dech, stáhnout břicho a povolit bránici a do toho se falešně nadechovat. Nevadí, příště půjdu zas. A budu čistá jako květ magnolie.