(FF) Dostala jsem dotaz, jak prý píšu články? Ve stručnosti vám svůj proces kreativního jiskření přiblížím… Dostanu zadané téma – jsem z něj nadšená, mám spoustu nápadů a odložím proto článek na později. Půjde to jak po másle, přece. Uzávěrka se blíží. Panikařím. Najednou to nejde. Začnu téma prozkoumávat, vyzjistím si názory odborníků. Uzávěrka se stále blíží. Přichází to hlavní: Research, bejby! Věnuju se tématu důkladně, tz. zkouším ho tedy na vlastní kůži. Když například dělám článek o tom, jak jako lidstvo ztrácíme rozum, tak ztratím na pár týdnů rozum. Pak ho hledám, abych mohla napsat ten článek, pak hledám ztracenou důstojnost, vyhýbám se těm, se kterými jsem ztratila rozum, vyhýbám se odborníkům. Hledám počítač, dopíšu v křeči sebepochybností článek, opotím se z toho, jak jsem vtipná, a slavnostně článek odevzdávám těsně před uzávěrou s pocitem zmaru. O lala, zatímco se bičuju sebepochybností a přemítám, přichází překvapení, všichni jsou s článkem spokojení a domnívají se, že jsem vtipná! A jedeme nanovo – dostanu téma, je báječné, mám spoustu nápadů, jo, to půjde, odložím článek… Prostě Research, bejby! Jen se bojím, až moje nové zadání bude „Dva muži, jedna žena“, „Matkou ze spermabanky po třicítce“ nebo „Jak zabít prezidenta“…

Všimla jsem si, že někdy musíte dělat šílené věci, abyste se nezbláznili. Rozum, logika a zodpovědnost jsou fajn, jen někdy převezmou otěže, i když jsme singl nebo nemáme zodpovědnost za nikoho jiného než samy za sebe, natolik, že se přestaneme cítit naživu. Racionalita je bezpečný způsob bytí, ale zmizí s ní i jiskra, nápady z dětství a opravdové spojení s životem. Takže teď dělám šílené věci, na které jsem předtím neměla čas ani myšlenky. Věci, které nedávají smysl pro nikoho kromě mě. Protože já vím, proč je dělám. A tak jsem se brodila v noci v řece, jela v rychlém sledu do Karlsruhe, Paříže a Benátek, pozorovala noc, dokud se nevystřídala se dnem, šla vyzkoušet hypnózu, vyrazila na rande s neznámým Australanem a ještě zdaleka nekončím. Proč? Abych zase věděla a hlavně cítila, že jsem naživu.

Život je lunapark. Sice ho někdy pozorujete jen z parkoviště, ale stejně. Krása, ne? V Itálii tomu říkají dolce vita, ve Francii savoir vivre. Pojmy jsou různé, ale podstata podle mě stejná. Užít si tu jízdu, ať už míříte dolů nebo nahoru, smějete se nebo zvracíte. Ať jste v kuželu světla nebo na parkovišti. To je fuk.