(FF) Co se léta týče: Pro sebevědomí moderní ženy je dobré se hned zkraje léta vyspat s někým, kdo se vám už nikdy neozve, zaplatit dost peněz za seznamku, na které vám skoro nikdo nenapíše, a pak odjet do Itálie (blondýna! Itálie!), kde si vás nikdo nevšimne. Vyzkoušeno za vás. Tedy abych nebyla nespravedlivá, všiml si mě obstarožní ženatý číšník, co mi rafinovaně napsal na vizitku pizzerie svoje číslo, a abych si ho všimla, roztáčel svůj tác jako fidget spinner. Pak už se jen stačí spálit jak prase (Homolkovi na dovolené, part I) a zatímco ostatní skotačí na pláži, smolit na hotelovém pokoji svoje články. A je to! Léto jak vymalované benátským pouličním umělcem. Kdybyste potřebovali ještě nějaké další manuály k úspěšnému prožití horkých měsíců, tak jsem tu.

Nicméně Benátky jsou samozřejmě krásné, kromě množství budov ze staré doby (já netvrdila, že umím dějepis, zvlášť když jsme na gymplu pořád dokola probírali Mezopotámii a Řecko-Řím) a slev v obchodech se mi líbilo i zaujetí malířky, tvořící svoje dílo v jedné zapadlé benátské uliččce a pochybné nabídky mladých mužů, že nás povozí. Jinak bylo vedro, tolik turistů, že se město div nepotopilo úplně a já jsem si k spáleninám málem pořídila i úpal. A propos k těm spáleninám – když se začnete loupat, není věta: „Škrábu se tak, že to vypadá, že mám svrab, ale nebojte se, jsem jen spálená“ ničím, co byste nahlas měla říkat v letadle, v restauraci, na lodi, vlastně kdekoliv… Ale co, zase jsme měly víc místa. 

Ukázalo se, že základem úspěšného pracovního letního dne je do práce přijít střízlivá a mít na sobě podprsenku. Taky je občas dobré zapomenout na strategie a vsadit na lidskost. Sice jste pak někdy ráda, že se ta lidskost ráno sebrala a šla konečně domů, ale stejně…

Jinak stále platí, že co se událo mezi půlnocí a sedmou ráno, jak by se nestalo. Co se nápadníků týče, na plavbu po jižní Kalifornii mě pozval obstarožní Asiat, na rande překupník kokainu z Mexika a dlouhovlasý hipík, co má polorozpadlý domeček kdesi v USA se slepicema, umí tesat různé věci ze dřeva a hrát si na piráta. Jeho první otázka byla, jestli mám ráda domácí vejce. Polorozpadlý domeček v lese mám taky a asi jsem do svého randícího profilu neměla psát, že mám ráda přírodu. Přiznávám, že jsem po vesmíru (a po té předražené seznamce) chtěla cizince. Možná. Jen jsem to zapomněla přesněji specifikovat. Připadám si zase jako postava z komedie. Doufejme, že komedie… A taky doufejme, že moje tělo nevyplivne oceán u Los Angeles (neboj, mami, já za na tu loď nepojedu! moje kamarádky právničky mi to rozmluvily).

„Jani, podívej, ožralej tremp, jdi ho pozdravit,“ nabádali mě můj otec a strýc v hlubokém lese, když jsme mířili na pivo do kiosku u řeky. Já vím, že by byli rádi, kdybych si po sto letech samoty někoho našla, a upřímně doufají, že se konečně seznámím. „Nebraň se přece letním dobrodružstvím!“ ALE! Najednou! Neměla jsem sílu a to srdce jim vysvětlovat, proč se bráním letním dobrodružstvím, a dělala, že necítím, jak mě táta mocným tlakem medvědí tlapy přisunuje k lesnímu muži, co sotva stál na nohou a hledal cestu k vedlejší vesnici. „Pojďte s námi na pivo, mladý muži,“ ujal se akce sám pan otec, když viděl, že dcera je k ničemu. Mladý muž byl ve stavu, kdy ani nebyl schopen rozpoznat, jestli je nás šest nebo šestnáct, natož aby byl schopen další konzumace, ale příbuzní s vidinou, že by se mě konečně mohli zbavit, nehodlali muže jen tak pustit. Co vám budu povídat, nedopadlo to. Muž se vydal cestou necestou úplně opačným směrem, než mu mí dobrosrdeční muži poradili, zapadl do kopřiv, řekl, že je mu jedno, jak dlouho bude bloudit, protože je učitel a nastupuje až v září, a já jsem se bez kopřiv a opět bez muže vydala dál. Tak snad příště. Osvěžující na téhle historce je jen fakt, že moji příbuzní stále věří, že nakonec někoho uchvátím! I když asi nebude úplně při smyslech…