(FF) Hodina před pohovorem je nejlepší doba na to, vytrhat si knírek, upravovat obočí až k padnutí a zkoušet nové odstíny makeupu. Protože kdo by nechtěl přijít na setkání s úplně cizími lidmi flekatý jako dalmatin? Já teda ano.

Vypozorovala jsem, že život očividně probíhá v sekvencích – nejdřív se neděje nic a pak se děje všechno najednou. V těch úsecích, kdy se neděje nic, máme asi sbírat síly a energii na to, kdy se děje všechno! A když to nestihneme? No, tak to nevadí, protože to nakonec nějak stejně zvládneme. Co jiného nám zbývá.

Když se moc nenamaluju a neučešu, zajímá se o mě zhruba desetkrát víc kluků než normálně. A slovo „kluků“ píšu záměrně – oslovují mě i muži o desetaž patnáct let mladší. Trošku teda teď lituju peněz vydaných za dekorativní kosmetiku, a taky přesně nevím, co z toho vyplývá, ale mám radost. A to je hlavní.

Noční moudro měsíce: Neutíkej před svýma sračkama, nebo tě zavalí o to víc – při procházce s Bohyní a Fergusem.

Oslavila jsem další třicátiny. Ani se neptejte kolikáté. Chvíli jsem je zamýšlela ignorovat, ale pak jsem se rozhodla jim postavit čelem (řekla a koupila si liftingovou kúru). A uspořádala maličkou oslavu pro minimum svých nejbližších a nejdražších, protože když už mám tolik roků, kolik mám, měla bych svou moudrost a zkušenost vykřikovat dál, že. Nejlépe po šampaňském v půnoci potom, co jsem chvíli bulela, protože jsem „tak osamělá“. Protože thats the way we all like it, aha aha.

A pár březnových hesel na závěr: “Kdo nehraje, nevyhraje”. a “Růst třešně neurychlíš”.

.