(Boh) Jet do Milána není jen tak. Čeká tam na mě spousta kamarádů, kulturních akcí, nakupování a hlavně „jiný život“. Život, ve kterém je absolutně jedno, jesti přijdete pozdě o minutu nebo o hodinu, hlavně, když budete vypadat dobře a budete dobře naladění. Já chodím pozdě v Miláně i v Čechách. Nedělám to schválně a snažím se svá zpoždění snížit na minimum, ale i tak to není stále ono. Česky ono. V Miláně by to bylo va bene. Čili ok. Jenže v ČR je to problém.
Ve své podstatě je opravdu velmi neuctivé, že někoho nechám čekat jen kvůli tomu, že jsem kýchla a rozpatlala si řasenku na dolní víčka, takže jsem se musela odlíčit a znovu namalovat. Na druhou stranu, řekněte, co je lepší, když přijde rozára včas, neučesaná, s rozmatlaným makeupem po obličeji, na což se budete muset až do večera dívat nebo když si chvíli počkáte, abyste pak strávili odpoledne s rozkošnou upravenou slečnou, která sice přišla pozdě, ale zase na vás po příchodu dokázala přenést dobrou náladu, pocit spokojenosti a když Vesmír dá, i pár těch třpytek, co má na tváři? Bydlení v Miláně mě naučilo si fénovat vlasy, ladit oblečení, vždy být upravená – i když jdu s košem – a klidně házet starosti za svou vyfoukanou hlavu. Alespoň v Miláně ano. Moji přátelé v Čechách se naopak naučili s tímhle mým nepříjemným rysem osobnosti zacházet. A vzali si z toho to lepší. Prostě mi zavolají o hodinu dřív než je potřeba, nahlásí mi jiný čas schůzky, nebo stejně jako Drahý lžou o svém příchodu, aby na mě nemuseli čekat a všichni jsme si to v klidu užili.
Moc se těším do Milána, moc se těším na upravené ženy i muže, na neohraničený čas (mám tím na mysli, že jediný pevný časový údaj je „dopoledne, odpoledne nebo večer“) a na situace, ve kterých se projevím jako ten nejzodpovědnější člověk pod sluncem a moji přátelé v Itálii se mi budou omlouvat za SVOJE pozdní příchody. A víte co? Jen mávnu rukou a řeknu: „Dai, va bene!“