CHCI TO ŘÍDIT!

(Boh) Pořídila jsem si chatu. Což je na našem instagramu Dvou Třicítek asi znát. Nově jsou tam západy slunce, stromy a kytky a to nejen od Fatalky, ale teď už i ode mě. Holt fotíme to, co vidíme. A zatím nás to docela baví a naplňuje. Alespoň já jsem opravdu spokojená. Mám dvě práce, projekt s Fatalkou, psa, chatu, spoustu zájmů a snů, dobré vztahy v rodině a finanční nezávislost a musím říct, že ku spokojenosti mi chybí už jen ten muž, zhubnout dvacet kilo a koupit si někde auto. Bez auta se totiž na chatu nedostanu, což je takový malý škraloup na mé velké spokojenosti.

Poslední dobou se snažím o plnění plánů, které už nejsou tak zběsilé (asi stárnu) a celkově si stanovuji rozumnější cíle, a proto začínám tím autem. (Pořád snazší, než zhubnout 20 kilo a shánět muže.). „Nějakou šunku za padesát“, jak jsem svůj projekt hledání vhodného vozu pro Bohyni nazvala, jsem započala asi před měsícem a půl. Stanovila jsem si hranici padesáti tisíc, protože mě mentálně dost omezuje fakt, že neumím řídit a nechci proto něco hodnotnějšího rozbít (ach ta sebedůvěra) a taky nemám příliš volných prostředků, protože rašelina, zedníci, okna, sudy, hadice a dvanáct prádelních košů prostě něco stojí. (V těch koších pěstuju rajčata a papriky, kdyby to někoho zajímalo.)

Ve své podstatě už teď vím, že jsem si auto mohla (a měla) pořídit dávno. V konečném důsledku to totiž není o té chatě a o rajčatech, která musím jako otrok ob den zalévat, ale je to o zodpovědnosti, svobodě a o volnosti.
Pokud budu mít vlastní auto, nemusím se každý týden domlouvat se svou matkou, kdy a jak na chatu pojedeme. Můžu si dělat, co chci, kdy chci a konečně dospět. (Pokud mi to teda rodiče dovolí… Syndrom hodné holky probereme jindy, teď tu probíráme auto).

Zdeňka Jordánová napsala knížku o tom, co vlastně znamená řídit auto a já si to asi před deseti lety přečetla a pokud mám být upřímná, už v té době jsem věděla, že Jordánová má ve všem pravdu. Řízení je o převzetí odpovědnosti, o řízení nejen auta, ale vlastního osudu a udání směru, kterým chci jít. O rozhodnutí, jestli chci být spolujezdec a nechat se vozit nebo začít rozhodovat o tom kam a kdy se pojede, a to se všemi riziky a povinnostmi, které svoboda přináší. No a já nedávno zjistila, že chci o svých cestách rozhodovat sama. Věk (těsně po třicítce…) na to přeci jen už mám. Proto jsem i ukončila spolubydlení, šla do rizika svobodné ženy ve velkém bytě, koupila chatu a začala si dělat, co chci. Pěstovat rajčata.
A teď mě čeká to auto.

Překvapivě, jakmile jsem se rozhodla a celou noc obětovala pročítání tisíce inzerátů na internetu, mi Vesmír hned druhý den ráno seslal auto! Možná to ani tak překvapivé není, objednávat do Vesmíru už umím a parametry byly jasně stanovené – něco pěkného pro Bohyni, za padesát, hlavně ne Škodovku – ty nesnáším, ideálně menší verzi kvůli parkování, ale s velkým kufrem. Ideálně ve stavu, který snese moje začátky. A voila, je to tu!

Jsem čerstvou majitelkou zánovního Roomstera (Škodovka, samozřejmě!), do kterého se vejde až pět metráků hlíny, což je prostě sen a když dám pryč zadní sedadla, tak tam naložím i dva sudy. Jsem z celé transakce opravdu nadšená! Nemá malá kola, což nemám ráda, Fergusovi se do něj dobře nasedá, a dokonce jsem si vsugerovala, že Roomster vlastně vypadá spíš jako francouzské pošťácké auto, než jako klasická česká Škodovka, takže občas propadám dojmu, že je i hezký. Z účtu jsem samozřejmě nakonec vyškrábla o pár tisícovek víc a světe div se, nikdo (mám na mysli svou banku a svědomí) s tím zatím nemá problém.

Tak trochu si v té euforii říkám, jestli bych se neměla hned vrhnout na další úkol – hledání správného muže, protože s takovou si namísto „obstojného typa do padesátky“ nakonec najdu výkonného mladého šikulu, u kterého když přehlédnu fakt, že je české výroby a třeba i trochu víc zainvestuju (zřejmě do vlastní kastle, aby to klaplo), nakonec zažiju pocit bezpečí i radosti z parádní jízdy, kterou dáme snad i několikrát denně.