(Boh) „Ženský nevěděj, co chtěj!“ Tak tuhle hlášku jsem si před nedávnem vyslechla od skupinky mužů. Přestože jich bylo víc a i když byli ve svém domácím prostředí (čili v hospodě), rozhodla jsem se odvážně počechrat ten jejich domácí píseček. Nadechla jsem se a prohlásila: „Ženy dokonale vědí, co chtějí. V tom problém není, bohužel se to mění tak rychle, že na to muži nestačí reagovat.“ A bylo. Muži totiž mají setsakra dlouhé vedení. Náznaky pro ně nic neznamenají, chození kolem horké kaše a vysvětlování oklikou je znudí a ztratí pozornost, takže jediný způsob fungující komunikace mezi mužem a ženou jsou krátké jasné věty, které obsahují buď relevantní informaci, ideálně…
-
-
Sami (Koller, Poláková)
(Boh) Se svolením Fatalky publikuji na našem blogu jeden politický klip od mé oblíbenkyně Báry Polákové a Davida Kollera. Moc se mi líbí myšlenka, že si opravdu za všechno můžeme sami. Ta odpovědnost, kterou bychom si měli přiznat. Vždycky, když vysvětluji používání trpného rodu v angličtině, tak dávám příklad: „V češtině říkáme neustále „oni“…ale co nebo kdo jsou to vlastně oni? To oni komunisti. Maximálně. V angličtině se nepojmenované oni nepoužívá, protože hned vede k otázce-a kdo oni?“ A o tom to je. Přiznat si, kdo za to může, kdo to udělal a kdo to povolil nebo dovolil. Na všechno totiž musí být dva. Jeden co to dělá a druhý, co mu to dovolí.…
-
Hranice masochismu
„Opravdová láska bolí.“ „Co bolí, to sílí.“ „Ke všemu, co stojí za to, se musí dojít přes utrpení.“ (FF) Tohle všechno jsou (někdy) kecy. Zatímco já a má kamarádka jsme se utápěly v neperspektivních vztazích a namlouvaly si, že je to takhle v pořádku a věci se jistě brzy změní, další kamarádka na to šla jinak. Jednoho dne už měla sebemasochismu dost, sebrala síly i saky a paky, jasně řekla, kde jsou její hranice a šla. Nebo šel on, jejího srdce šampion. To je jedno. Rozpustila si vlasy, začala pilně pracovat a čistit další eklhaft věci ze svého života a byla šťastná. A svobodná. A co se nestalo? Uběhlo trochu…
-
Manželky, svoboda a Alain Delon
(FF) Příjemné pracovní povinnosti mě v sobotu zavály na parník. Potkala jsem Američana, který dělal ředitele velkého státního podniku a potom se rozhodl, že nemá cenu bojovat s větrnými mlýny, pořídil si starý dům u Slap a užívá si projížďky ve starých autech. Rozumný přístup, udělám to taky. Potkala jsem i holku, která si zatím přivydělává jako hosteska, ale jednou bude novinářkou. Připomněla mi mě samotnou před šesti lety, s leskem v očích a nadějí, že přijde na opravdové kauzy, tak jsem jí s úsměvem popřála hodně štěstí. Ale o tom psát nechci. Zpáteční cesta trvala čtyři hodiny. A co můžete dělat na lodi, když neobdivujete přírodu, nemáváte lidem z…
-
Belgie a krize středního věku
(FF) I po více než dvaceti letech od revoluce koukám v cizině s otevřenou pusou a po návratu mám problém si zvyknout na českou realitu. A mentalitu. Je to klišé, ale je to tak. V Belgii bylo všechno rozkvetlé, krásné, čisté a upravené. Včetně lidí. Všichni, staří, mladí, tlustí, tencí tam sportují kolem jezer a ve volném čase jedí vafle a pralinky a posedávají na zahrádkách. Ulicemi jezdí na vinatge kolech, i starší lidé nosí pastelové barvy a kvalitní kabelky. Skoro všichni chovají psy a mají čistá auta. „Nedohnali jsme je a ani jen tak nedoženem. Oni se totiž nezastavili,“ říká Tatínek. Hlavní je, že se tam žije příjemně.…
-
Vše se děje tak jak má
(Boh) Říkám to neustále: „Bůh má smysl pro humor.“ Když něco nechci, něčeho se bojím, tak přesně to mi Vesmír sešle. Ale není to žádný drasťák. Podle jedné poučky na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme. V patových situacích si to opakuji a rozhořčeně křičím k nebesům: „Ok. Pochopila jsem to! Mám se něco naučit. No, tak já to teda udělám! (A unesu).“ Já i Fatalka jsme velmi svobodomyslné osoby, které neuroticky lpí na své volnosti a možnosti kdykoliv utéct. Neustále s sebou vláčíme zadní vrátka, pro případ, že bychom je chtěly využít. Co na tom, že jsou těžká a neforemná, ve vztazích nám překážejí a většinou nás brzdí v tom, co opravdu…