(Boh) Říkám to neustále: „Bůh má smysl pro humor.“ Když něco nechci, něčeho se bojím, tak přesně to mi Vesmír sešle. Ale není to žádný drasťák. Podle jedné poučky na nás nakládá jen tolik, kolik uneseme. V patových situacích si to opakuji a rozhořčeně křičím k nebesům: „Ok. Pochopila jsem to! Mám se něco naučit. No, tak já to teda udělám! (A unesu).“
Já i Fatalka jsme velmi svobodomyslné osoby, které neuroticky lpí na své volnosti a možnosti kdykoliv utéct. Neustále s sebou vláčíme zadní vrátka, pro případ, že bychom je chtěly využít. Co na tom, že jsou těžká a neforemná, ve vztazích nám překážejí a většinou nás brzdí v tom, co opravdu chceme. Prostě je jako malou nedospělou těžkou kouli táhneme životem a doufáme, že nás něco nebo někdo zaujme natolik, že hodíme za hlavu strach o naší nezávislost, možnost volby i svobody a prostě ty vrata někde opřeme a necháme tam. Jak jsem se už zmínila, Vesmír nám vždycky naloží jen tolik, kolik uneseme a načasování je jeho specialita. Většinou se nevměšuje, ale když už ten náš život není ke koukání, přihodí humornou situaci, která nás postrčí k lepším zítřkům a ukáže nám jak to vlastně všechno je. Vesmír je prostě vtipálek.
Takže co se nestalo…Fatalka odjíždí na dovolenou na dvoubicykle. Jedny řídítka a dva lidé. Spojení velmi, ale velmi krátkou tyčí. Ideální pro někoho, kdo lpí na své svobodě a rozhodně se nechce nechat unášet davem. Chachá! Upřímně mě pobavila představa vyděšené Femme Fatale křižující Belgii na dvoukole, ovšem smála jsem se jen do té doby než mi došlo, že i pro mě Vesmír chystá zábavičku. Vyrážím totiž na moře. Loď, Bohyně, posádka a širé moře. Není kam odejít, na taxíka si asi nemávnu, a pohádat se v kajutě velikosti dvou postelí je nápad pro sebevraha. Abych sebe i Fatalku uklidnila, tak jsem nám naordinovala  každodenní mantru, díky které na své dobrodružné cesty vyrazíme absolutně vyrovnané a vyklidněné. „Vše se děje tak, jak má“. A když Vesmír dá, možná ty těžký vrata hodím při západu slunce do vody…žbluňk!