(Boh) Můj život se vyznačuje dlouhými a vleklými průběhy. Nejsem si jistá, jestli je to způsobeno mou povahou nebo naopak se má povaha přizpůsobila mému životnímu osudu, ale tak nějak je to o heslu „co se vleče, neuteče“. Ovšem ve spojení s  „nejdřív nic a potom ric“. Co je to ten ric netuším, ale pokud bych ric změnila na Ritz tak by to bylo celkem trefné.
Většinou se za něčím ženu, no spíše za něčím plazím, a dlouho se nic neděje. Nejsem rychlokvaška a potrpím si na poznání věcí do hloubky, ale rozhodně mě nebaví stát na jednom místě s pocitem, že ztrácím čas a kde nic, tu nic. A tak se většinou plazím za více cíly. A jak se tak plazím a pořád nic, pusto-sucho-chudoba, tak když už umdlévám a ztrácím naději, najednou se objeví světlo na konci tunelu a všichni kolem jsou tak nějak překvapení, jakto, že zrovna já jsem se dostala až do hotelu Ritz. Plazení po kolenou, dřinu a záchvaty zoufalství nikdo nevidí.
Poslední týdny byly hodně o výdrži. Mentální i fyzické. A když se teď začal v dáli blýskat Ritz, nemůžu se z toho všeho vzpamatovat. Jsem vyčerpaná k smrti. Nejdříve jsem si vyrazila na opulentní dovolenou, která původně měla být dovolenou romantickou. Moc jsem se těšila, že konečně pojedeme s Drahým na výlet, kde budeme chvíli sami. Bez práce, bez dětí, bez teroristek. No, nakonec té samoty bylo až příliš. A tak jsem v jakési hysterii kompletně změnila itinerář své cesty a podařilo se mi nemožné. Zasela jsem semínko  spolupráce, která by mě bavila. Už teď je mi jasné, že za pár měsíců (možná let), nikdo neuvidí tu zběsilost v srdci i žaludku, kterou jsem z romantické single dovolené měla. Všichni zase budou kroutit hlavou nad tím, jakto, že zrovna já mám zase Ritz.
Ale nebojte se, nic není zadarmo, a takže jsem si po návratu uhnala záhadnou chřipku, která se vyznačovala neuvěřitelným zvracením. V součtu se samotářskou dovolenou a porozchodovou nevolností se teď vejdu do o dvě čísla menších kalhot. V jistém okamžiku, kdy jsem už chtěla jíst, ale stále nemohla, mě napadla hláška z filmu Ďábel nosí Pradu: „Od mé vysněné váhy mě už dělí jen střevní chřipka.“ Myslím, že se ještě líp hubne, když přidáte trochu katastrof. A tak jsem hned první den, kdy jsem přestala zvracet, začala řešit kapající bojler, který se po několika dnech sám vznítil, což mělo za následek vypnutí topení v celém bytě. V téhle zimě!
O dvě velikosti menší jsem absolutně rezignovala a přistoupila na situaci, že zatímco co já sedím v práci, v mém bytě se prohání opraváři. Tenhle kovbojský přístup se mi vyplatil a během jednoho dne mi bojler odmontovali, koupili nový a večer jsem se už mohla koupat. Klíče od bytu mi hodili do schránky… Má známá na to jen řekla: „To si to holt umí někdo zařídit.“ Ano, mohla by si to taky tak zařídit, kdyby odevzdala klíče od bytu dvěma úplně cizím dělníkům, kdyby riskovala a hlavně věřila, že se nic nestane, což jsem si mimochodem během dne zopakovala snad stokrát. Kdyby tohle  udělala, mohla by taky přijít domů a mít tam Ritz. Jenže ona by to nikdy neudělala.
A o tom to asi celé je. Plazení a dlouhé a vleklé průběhy, riskování nemožného, pevná vůle a přivolávání zázraků mi totiž ohromě jde. Možná je to ale všechno způsobeno neoblomnou vírou, že na mě na konci toho martýria čeká apartmá v hotelu Ritz.