PROČ JSOU TŘICÍTKY STÁLE SINGL

(Boh) S Fatalkou jsme i přes evidentní rozdíly vcelku synchronizované a tím teď nemám na mysli menstruační cyklus, i když by to vlastně spolu mohlo okrajově souviset. To, o čem chci tentokrát poreferovat je naše aktivita na seznamkách. Standardně a vcelku organizovaně se už léta v otázce lásky a vztahů střídáme/míjíme, což není úplně ideální, ale zase můžeme jedna s druhou sdílet své nové romance, případně se podporovat v tom, že to té druhé (momentálně nezadané) určitě vyjde. A když se tak náhodou a zcela výjimečně (takže zatím úplně vždycky) nestane, máme alespoň na chvíli sparring partnera na další hledání a doufání.
Ve své podstatě si nepřeju nic jiného, než aby nám to vyšlo a měly jsme konečně klid. Je děsně úmorné neustále komukoliv, kdo nemá kousek studu v těle (takže většina) vysvětlovat, proč nejsme ve vztahu, zda chceme mít děti, proč jsme tak vybíravé, případně proč jsme s takovým blbcem a ztrácíme s ním poslední plodné roky (či měsíce). Když překročíte určitou věkovou hranici, netrpíte viditelným defektem a nemáte děti a k tomu jste střídavě singl, je téměř společenský úzus se o těchto tématech začít bavit. Za vaší přítomnosti, samozřejmě!

Zdroj: www.fandango.com

Dovolím si tvrdit, že tohle téma by vcelku úspěšně vytlačilo z televizních zpráv nejen jarní úklidy a vtipná zvířecí videa, ale s trochou snahy pravděpodobně i vlekaře. Naštěstí to ještě nikoho nenapadlo, takže se tou představou můžu děsit sama.
A teď vyděsím i vás: “Přinášíme vám zprávy ze světa singlů. Jedna úspěšná žena dnes odmítla násilníka, co na ní zbyl, PŘESTOŽE si uvědomovala, že je to její poslední šance. Otázka zní: Opravdu si to uvědomovala?”
A moderátorské duo složené z lascivní blondýny a postaršího konzervativního bílého muže by pokračovalo. Blondýnka zaujatě mluví a muž nesouhlasně, avšak trochu překvapeně, tedy co mu jeho ego dovolí, vrtí hlavou: “Začíná se z toho stávat fenomén. Ženy jsou samoživitelkami (protože samoživitelkou se člověk stane sám), aspirují z dostatku volného času na důležité funkce a pohrdají vztahy, po kterých ve skutečnosti tajně touží,“ dodává blondýnka znalecky pološeptem: „v extrémních případech se dokonce nechávají uměle oplodňovat (!!) s fiktivními souhlasy svých gay kamarádů (!!!). Pojďme se podívat na některé z nich.”
Střihem z devadesatkového studia by se reportáž přenesla do kavárny, kde by spisovatelka Fatalka psala svou další knihu a s tikem v oku nesměle vysvětlovala, proč není stále zadaná a proč nedala šanci milému trpaslíkovi, co si nemohl zapamatovat její jméno ani pravidla pravopisu.
Její nepřesvědčivé blekotání by vystřídal vstup odporníka: “Mnoho žen si neuvědomuje, že jejich nároky jsou přemrštěné a ve své podstatě nikdo takový jako z románu nebo filmu neexistuje,” pravila by psycholožka, aby opět znalecky dodala (zatímco by běžely záběry Bohyně, jak venčí svého psa Ferguse): “Velkým tématem pro singl komunituu se v nedávné době stala zvířata, především psi, ke kterým se nezadané třicátnice chovají jako ke svým dětem. Přizpůsobují jim svůj (beztak prázdný život) život, utrácí za ně nemalé prostředky a paradoxně díky takovému „nejlepšímu příteli člověka“ si nejsou schopné najít přítele. Zvířata jim totiž nahrazují lásku a zájem, kterého se těmto ženám (v jejich životech, o kterých nic nevím) nedostává, a tak už nemají potřebu se seznamovat a podřizovat se mužům.”
Panečku, to by byly reportáže. A po záběrech s Bohyní a jejím psem by se rovnou mohlo oslím můstkem přejít k veselým reportážím se zvířátky, ideálně k myslivcům, kteří dokáží svou lásku ke zvířatům udržet opravdu na uzdě, nebo spíš na mušce. Možná to zní dost drsně, ale ono to dost drsné je. Je drsné neustále slyšet zobecnění vašeho života od lidí, kteří ho nežijí a pak si to zobecnění (jako na potvoru) ještě prožívat.
Předávaly jsme si s Fatalkou štafetové kolíky v milostných záležitostech, na střídačku se přihlašovaly a odhlašovaly v seznamkách všech možných druhů a kvalit, až jsme se prostě bez toho, aniž bychom se dohodly, jednoho dne k seznamkám nevrátily. Nevím, jestli na tom měly svůj podíl setkání s psychopaty všeho druhu, které jsme poslední dobou měly možnost okusit nebo naše pracovní úspěchy, které nám nevděčnicím dodaly sebevědomí a ubraly energii a snášenlivost, ale pomyslné ucho našeho džbánu trpělivosti se po dvaceti letech randění utrhlo. Pohár naděje přetekl a struna víry, že se prostě „musíme seznamovat a nesedět doma, protože to je ten jediný recept“ se tak dlouho napínala, až se přetrhla.
Za dvacet let seznamování jsme zažily mnohé a můžu s klidným svědomím za nás obě říct, že jsme tak unavené (ze všeho), že už tomuto tématu nejsme schopné věnovat jedinou myšlenku, natož fyzickou aktivitu. Ostatně ono se mu stále věnuje aktivně i pasivně vcelku dost lidí, tak jim tohle pole působnosti přenecháme.

Jediné, čemu jsme to sobotní ráno nad snídaní daly prostor, byla otázka proč nám internetové seznamky nikdy nevyšly. Za takovou dobu a po tolika pokusech (počítá se i registrace a založení profilu) je to dost divné. Po několika hodinách obžerství a nekoordinovaného filozofování jsme nakonec došly ke zhodnocení ve stylu „tenkrát za našich mladých let“, které ovšem bylo možné přijmout jako jediné smysluplné vysvětlení našeho singl stavu.
Říká se, že máme rádi měsíc nebo období, kdy jsme se narodili. Fatalka miluje rozkvetlé stromy, sakury především, já miluju barevné listí a mlhu se sluncem, co už nehřeje. Když jsme začínaly za našich mladých letech randit, tak jsme si maximálně psaly po icq s neznámými cizinci, jejichž obrázky se načítaly déle, než by si kterýkoliv mileniál mohl představit, chodily jsme na rande s neznámými muži jen tam, kde byl signál (a ten fakt nebyl všude, milé děti) a vcelku úspěšně jsme se seznamovaly mimo online, který jsme využívaly maximálně k poslání emailu a přihlášení na zkoušku. Nešlo přece blokovat pevnou linku celý den, že? Co kdyby někdo volal…(a tím někdo mám namysli opravdu KOHOKOLIV, protože jste nikdy nevěděli, kdo volá!).
Vyrůstaly jsme v době, která byla diametrálně jiná. Vytvářely jsme vztahy a vazby, které byly diametrálně jiné, a i když jsme holky přizpůsobivé a „do světa“ (článek o světoběhnách je nám svědkem), zřejmě jsme mentálně zastydly v době, kdy jsme se sexuálně narodily. V té době se lidé potkávali a mluvili spolu (jako fyzicky, z oka do oka, úchyláci!), seznamovali se spolu (ne skrze slídění po profilech, ale pokládali si otázky a dozvídali se jeden o druhém informace, od nich samých. Jako fakt si povídali a poslouchali se!) a ve vztazích se tolik nespěchalo. Spěchat totiž ani moc nešlo, všechno bylo náročnější. Museli jste na všechno vynaložit víc úsilí, bez kterého byste se nikam nedostali. A tenhle přístup je pro nás rozhodující.
Úsilí, to je barometrem, kterým naše současné vztahy nemilosrdně měříme, a možná proto jsme se stále nevdaly, ani neusadily. Teď jde totiž všechno relativně lehce, tak moc, až se to celé tou rychlostí a povrchností přefoukneme a pak to nefunguje, protože pod povrchem nic není. A kde nic není, tam ani smrt nebere. Natož aby tam byla láska, tolerance, porozumění a hluboké zážitky.
 Dokonalým příkladem je dick pic. Poslat někomu fotku pinďoura před dvaceti lety přestavovalo dost složitou operaci – od vyfocení na samospoušť s nejasným výsledkem, protože jste se prostě na to veledílo hned podívat nemohli, po následné vyvolání ve fotolabu, kde vaši chloubu mohl kdokoliv vidět (GDPR fakt nikdo neřešil), což bylo zkouškou odvahy, protože jste si pro to „umění“ museli dojít osobně a taky za něj zaplatit nemalý peníz, abyste doma hrdě vybrali z hromady zmršených fotek jednu ucházející, kterou jste následně dali do obálky a odnesli ji na poštu, kde jste koupili známku a pak to všechno konečně poslali. Bez informace, zda obálka byla doručena, zda byla otevřena a případně kým…
Domnívám se, že pokud jste ochotni podniknout pro poslání jedné fotky svého pindi takovou štreku, pak musíte být do té své vyvolené opravdu blázen nebo prostě jste blázen, pravděpodobně neléčený urputný deviant.
A to je celé vysvětlení. (Nemyslím tu deviaci, ale to vynaložené úsilí). Zřejmě proto jsme zaměřené na činy. Před dvaceti lety byste ve stejném čase, který byste věnovali velmi komplikované aktivitě (focení pinďoura), ovšem s mnohem menším úsilím stihli svou vyvolenou po několika schůzkách zmermomocnit a úspěšně přesunout do kolonky „vážný vztah“, případně opustit. Dřív nešlo moc váhat, protože nabídka sice byla stejně nezměrná, ale informací jste moc neměli, zvlášť ne o konkurenci, takže když už se vám někdo líbil, tak jste do toho šli a snažili se. Nebyly facebookové profily, podle kterých byste poznali, jak na tom dotyčný nebo dotyčná je. Museli jste jednat. Zjistit si to přímo, z oka do oka, případně od společných známých, ale o téhle úchylné praktice (komunikaci) jsem už psala výše.
Byla to prostě jiná doba a my jsme v téhle době pohlavně dospívaly a chování protějšků nás tehdy formovalo.
Aniž bychom se domluvily, obě jsme opustily digitální svět seznamek a jednoho sobotního rána si přiznaly, že do našeho devadesátkového světa, který se trochu začíná vracet (látkové gumičky, vysoké mamma jeans, chokery, bílé ponožky a kulmou natočené vlasy) fotky neznámých pytlíků a patnáct jednoslovných vzkazů bez myšlenky, zato s třemi tečkami za každým slovesem, fakt nepatří. Že tohle pro nás není. A že se vrátíme do offline, kde nám to jde líp.
Pokud se vrací devadesátky v módě a hudbě, třeba se vrátí i ve stylu randění. Na tuhle změnu jsme připravené. My to totiž už jednou zažily a umíme v tom chodit. Nefungovalo nám to na seznamkách, protože na nich hledáme devadesátkovou upřímnost a informační nejistotu, kdy překonáte sám sebe a jednáte, protože víte, že nabídka je možná široká, ale limitovaná. Limitovaná okamžikem. A pro ty okamžiky stále žijeme. Už dvacet let. A to se zřejmě nezmění. 
Tak tady to máte, je nám přes třicet a jsme samy. I když…holky, co vyrostly na Sexu ve městě (na premiéře seriálu, a ne na reprízách filmu) vlastně nejsou nikdy samy, jen o tom (především v online světě) nemluví.
Amen.
A teď si asi půjdu dát CapriSun.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 komentářů u PROČ JSOU TŘICÍTKY STÁLE SINGL

  1. Tereza napsal:

    Jaktože o Vás nic nevím a čtu tenhle blog poprvé?! No možná, že taky nebývám moc on-line. Já vyrůstala v osmdesátkách a Vašemu postoji fandím. Pro mě naštěstí jsem už léta vdaná za muže, který ho má též. Dnes bych si nevybrala.

  2. lada napsal:

    chlapy Vám ze srdce přeju, hlavně pište dál …

  3. Blanka napsal:

    Ahoj holky já sice nejsem třicítka ale jsem pár let single a moc si to užívám je pravda že děti už jsou velké ale už se nemusím starat o žádného chlapa a co je hlavní nikdo mi do ničeho nemluví konečně si mohu dělat co mne baví věnovat se tomu co mne zajímá a neskutečně si užívám vnoučata už bych asi chlapa na bydlení nesnesla je mi fajn a vám držím palce

  4. D. napsal:

    Já šla na rande naslepo jednou v životě. Doufám, že i naposledy. Už jsme dva roky spolu. :)

  5. Šárka napsal:

    Skvělej článek, přečetla jsem ho jedním dechem:) Znám celkem dobře, co popisujete, taky jsem kdysi absolvovala rande naslepo a byla to v drtivé většině jen ztráta času a zbytečně vynaložené energie.

  6. Eliška napsal:

    Ahoj holky, u ranní kávy jsem jedním dechem přečetla a spoustu odstavců bych mohla jako 30tka podtrhnout :-) S kamarádkou jsme usoudily, že online seznamky jsou peklo a proto jsme radši začaly pořádat meetupy pro všechny nezadané, zadané, znamé i neznámé, pro naštvané na své partnery, pro ty co to nechtějí řešit a chtějí poznat jen tak nové lidi. Tak když budete mít chuť, doražte na některou další akci Heydays:-)…btw. chodí tam i pěkní nezadaní muži a je tam vždycky fajn atmoška:)
    https://www.facebook.com/HEYDAYS.cz/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *