Co se mi líbilo,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

Život jako z Ikey

(FF) Není nad to mít návod k použití. Jen tam se totiž dozvíte, že skříň není žebřík, a proto po ní nešplháme, a že když si nevíme rady, prostě někam zavoláme. Ech, kéž by to takhle jednoduché bylo i v životě. „Svůj návod k použití života jsem asi někde ztratila. Nebo vůbec nedostala?“ vzdychla Bohyně a zapnula elektrický šroubovák (Byl to šroubovák? Když se nabíjel, byl tedy elektrický?!). Montovali jsme totiž nábytek. Z Ikey. Sice jsem vůbec nevěděla, proč jsem byla přizvána, ale prý proto, že mě to dostane z deprese a že dokážu lidem dobře říkat, co mají dělat. No, taky zásluha. Chtěla bych bydlet v katalogu z Ikey. Aby všechno bylo pořád barevné, uspořádané, hezky upravené a radostné. Ono to u mě doma sice barevné a radostné je, ale jen díky množství předmětů, hadříků, kosmetiky, květin a ovoce, které si tam asi dělají party, kdykoliv za mnou zabouchnou dveře. Ale zpátky ode mně do bytu Bohyně.
Prohrabali jsme se statečně Paxem, Komplementem, Expeditem a vším ostatním, co radioaktivní Ken v jednom okamžiku vybalil (a že vybalil zodpovědně všechno!). Intuitivně rozhodli, kam co patří a spočítali jsme chybějící dílky. „Stejně si myslím, že to dělají naschvál,“ dumala jsem. „Prostě do každé zásilky nedodají jeden dílek, aby bylo to skládání napínavější a kreativnější.“ Takové malé ikea surprise.
A pak jsme začali. Tím nejtěžším – velkou šatní skříní. Ano, dnes stojí. A ani pod ní nikdo není zavalený! Bohyně se ukázala jako všehoschopná žena a zručně se oháněla kladívkem, druhým kladívkem, vrtačkou, pohazovala vlasy a ňadra se jí dmula z tílka (já si toho normálně nevšímám, ale tohohle si všimli i lidi na Kulaťáku). Spolubydlícího Kena tato podívaná natolik konsternovala, že zodpovědně podával všechny matičky, šroubky a díly, obdivně se na ni díval a dokonce si broukal do melodie CD, kterým ho Bohyně trápí každé ráno a každý večer. Co se sluchových vjemů týče, já jsem poprvé v životě slyšela Bohyni používat slova jako „vrut“, „příklepové cosi“ a „Oh, fuck me“. Budu si tato slovíčka pamatovat a v „technických“ chvílích svého života je jistě využiju. Ale konec slovíčkaření, hlavní je, že skříň stojí! „Sestavit to druhý bude lehčí,“ pravila tedy Bohyně odhodlaně a vyběhla do dalšího pokoje k hromadě krabic. „Už to máme totiž nacvičený.“ „Takže je to jako vztahy?“ otázala jsem se a nakopla karton. „Jo, jako život,“ odfrkla Bohyně a popadla kladivo. „Takový nedokončený…,“ vzdychla jsem a v mžiku jsme sestavili dvě poličky. Protože jsme dobří. A samostatní. A pak jsme se kolem jedenácté doplazily do KFC, neee, samozřejmě že ne, šly jsem do Boulevardu, daly jsme si něco zdravého a nenacpaly jsme se hranolkama, coca-colou a kuřetem. To my neděláme…
Příště už se pustíme do nějaké větší akce. Budeme třeba sekat elektriku nebo hloubit bazén. Držte nám palce a nezapomeňte – skříň není žebřík, proto po ní nelezte! A když si nebudete vědět rady, někam zavolejte! Třeba nám.

Nové články emailem

Nechte si posílat naše články rovnou k vám do schránky.

Nebojte, nespamujeme a z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

16 komentářů

  • udvouverunek

    Gratuluji k pevným nervům a novému nábytku. Když si vzpomenu, jak jsme skládali šatní skříň z IKEA my… No prostě byli jsme tři. A nějak nám nedošlo, že když je pokoj stejně široký jako ta skříň vysoká, bude se špatně zvedat. Tudíž ji přítel sestavil na zemi a pak jsme se velmi divili. Načež vždycky trochu nadzvedli tu skříň, já skočila do jedné její části a něco tam kutila, pak HEJ RUP a já se proplížila do druhé atd. Pak jsme ji zároveň podtrhávali a zvedali. Nevím co s ní budeme dělat až se budeme stěhovat…

    • Femme Fatale s Bohyní

      Nechte ji tam. To je jediná možná varianta. Když jsem se před dvanácti lety stěhovala, má matka trvala na takové zrcadlové skříni, že se rozšroubuje a přesune. Nakonec se to všechno za obrovského úsilí udělalo, ale skříň neseděla, pořád se otvírala, prostě byla zvyklá ve starém bytě a my po pár měsících rezignovali, tuhle vystěhovali na chodbu a nechali si na míru zhotovit další. Takže moje rada – nechte ji tam. Speciálně Ikea není na dvojí sestavení. Taková kvalita to není. Navíc vypadá v novém bytě najednou tak nějak ošuntěle… :-)

  • Pavlinka

    Moc mě zaujala myšlenka bydlet v Ikea katalogu … úplně jsem se zasnila jaká by to byla krása … a děti by se jen smály a nekňučely, všechno by bylo vydesignované a sem tam by vyměnili kolekci aby nebyla nuda. Jen by mi asi vadilo, že na mě furt někdo kouká ;).

  • dantu

    Nazdárek děvčata, proč jsem nebyla muškou u dění? Ale každopádně gratuluji. Pro pomocníky je tílko velmi motivační … hihihi

  • Králikkéš von Marakkéš

    Jojo děvčata, život je dřina a taky psina a někdy je slina a jindy je splín. Prej se má tvořit a prej se má makat. Odměna prej příjde sama. Já teď s kangen, majzlem a kladivem drtil stěnu v koupelně. Ano připadal jsem si více jako muž: vlasy jak ze sádry, dýchací soustava plná prachové omítky a v ruce cosi jako demoliční vrtačka. Místo Kena pupkatý tatík despoticky drtící macechu se smetáčkem kmitajíc po zemi. Na oběd byla sekaná v klobásové verzi, neb když se maká, tak se pak žere. Ano dělal jsem včera dobro a nic jsem za to nečekal a radši jsem ani nepřemýšlel, protože to by žádný návod nepobral. Vedení mám vnitřní,že to prostě musím vydržet a jednou se to změní a kdykoliv cítím vidinu krásného okamžiku běžím za ním. Někde se člověk musí uvolnit a nasát energii, protože, láska je dřina, rovnováha je dřina, pozitivní mysl je dřina a kdo se neudře čeká ho Láska a lehkost. Jo a prej jsme krásní a dokonalí už teď a uvnitř sebe všechno víme, takže návodů prej netřeba…..říkaly holky v kantýně na odpolední.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *