(FF) Život je krátký. Věci, večírky, nákupy ani noci už nejsou tak bezstarostné. Je nám přes třicet. Musíme se rozhodovat, jestli mít nebo nemít děti. A jestli ano, tak s kým. A kdy. A jestli ne, tak zda dokážeme vyplnit svůj život něčím smysluplným, abychom neumřeli jako osamělí starci a stařenky s půlkou obličeje ukousanou od kočky poté, co nás po 14 dnech začne někdo postrádat. Nejspíš pošťačka. A jakoby nestačila naše vlastní zásadní rozhodování, servíruje nám život po třicítce i řadu dalších překvapení. Nečekané nemoci rodičů, nehody všeho druhu, vyšetření, nemocnice. Vstáváme v noci, lijeme do sebe litry kafe, modlíme se a zachraňujeme. Podporujeme se. Někdy to dopadne dobře, někdy ne. Všechno se dá přežít. Ale největší průšvih je, když vás nemá kdo vzít v noci za ruku a říct vám, že to bude dobrý. Ať se perete s čímkoliv, buďte vděční i v té nejtemnější noci, že někoho takového máte. Tam venku je vždycky někdo, kdo vás miluje. Minimálně jeden.