(FF) Začalo to jako nevinný boj mezi dvěma kancelářemi, v němž (ne)podstatnou roli sehrála plesnivá mandarinka, schované kokosové tyčinky a rozbitá tiskárna. Šlo jen o legraci a vítané zpestření kancelářského zářiv(kov)ého kolovrátku dní. Jenže ve mně ta bojovná nálada zůstala. Povzbuzena „falešnými“emocemi nepřátelství jsem dnes oznámila šéfovi, že si nemyslím, že jeho kritika je fér a oprávněná. Taky že způsob jejího podání není úplně v pořádku a je zbytečně drsný. Když se obhájil tím, že přece aspoň oceňuje mé kladné charakterové kvality (modré oči a blond vlasy), sáhla jsem do zásobníku pro munici a sdělila mu, že moje osobní vlastnosti nemají s odváděnou prací tolik společného.
Povzbuzena drobným vítězstvím jsem vysvětlila dalšímu kolegovi, že takhle si spolupráci nepředstavuju a že naše vztahy jsou na hranici únosnosti. Třikrát mě zval na kafe, aby se emoce uklidnily, ale to už jsem na svém oři jela dál dobývat další území. Do rány mi tentokrát přišla šéfka. Během dvou minut jsem jí objasnila, že se nehodlám podílet na něčem, co není úplně čestné, fér a nezávislé a pomalu si teď začínám vyklízet svůj pracovní stůl, protože následky mého chování se jistě brzy projeví. Žádný robůtek se nemůže přece vzepřít jen tak, bez potrestání. To by ohrozilo celou mašinérii. Asi jsem jako malá neměla tolik číst příběhy Rychlých šípů a obdivovat Mirka Dušína. Mirkodušínovské chování do kapitalismu nepatří a měla bych si to konečně uvědomit. Nebo taky ne.
Jdu shodit brnění, ustájit koně a nabrousit meče do zítřejšího boje. Protože když se za sebe nepostavím já, kdo jiný by měl?
A třeba cestou potkám toho na bílém koni…