(Boh) Pořídila jsem si štěně. A můj život už nikdy nebude jako dřív. Jsem hrdá matka prvorodička a ušmudlaná samoživitelka k tomu. Vážím granule, říkám věci jako „umyjeme ťapičky tlapičky“ pokaždé, když se vrátíme z procházky a taky kontroluju konzistenci výkalů. Neustále. Ano, trochu to začíná připomínat little fekal story. Nikdy bych nevěřila, že můj život bude hlavně o hovně.
Přijdu si jako vymaštěná matka, co se dokáže bavit jen o tom, jestli se mimino napapalo, jestli má prdíky, nebo jestli se zasmálo. Případně ho hystericky fotí ve spánku. V jistém okamžiku jsem si uvědomila, že ztrácím svou důstojnost i spolubydlící, a proto jsem se rozhodla, že všechno má ovšem své meze.
Od té chvíle k celé záležitosti přistupuji profesionálněji. Fotím psa na Canon a fotky opravdu selektuju. Obrázky pak samozřejmě zaplavuju facebook, na revanž všem nekritickým rodičům.
Můj Fergus nepapá a nekaká, ale žere a s**e… no, a taky někdy zlobí. A to pořádně. Miluju ho do morku kostí, ale pokud uloví před KFC hranolku nebo mi ukradne ponožku (ne nutně před KFC, stačí u mě doma), případně udělá loužičku jen půl metru od podložky, dostane világoš (jak se asi tohle slovo správně píše? No nevadí, moji krajané mi rozumění).
Díky přístupu cukr a bič (no spíš syčení a piškotek) a taky díky Cesar Millanovi (ne, bohužel se neznáme osobně, máme 
jen youtube.com-vztah. Sakra! Sakra! S-A-K-R-A!!! Proč ne, no proč?) mám dokonalého pejska, který když okolnosti dovolí, bude v budoucnu mým nejvěrnějším uprděným a uchrochtaným přítelem a já jeho hrdou, elegantní a snad už i méně ušmudlanou paničkou. Do té doby ovšem budu dodržovat veškeré zákonitosti výcviku, abych jednou opravdu nežila psí život.
„Viď Fergusku, dáme do mističky papáníčko a pak se půjdeme vykáknout. Áno! Tak je to, jsme šikulky! Viď?“
9 komentářů
Tereza
Ten je slaďoulinký ;-).
My máme doma už skoro třináctiletého zaslouženého psa, takže ta štěněcí léta jsou už hodně dávná vzpomínka. Jinak nás (respektive mě) z používání množného čísla, když mluvím o našem psovi, vyléčil pan veterinář. Náš mazlík měl ucpané pachové žlázky, takže si je pořád vehementně lízal (pro ty co neví, tak jsou nad řitním otvorem). Takže jsme vyrazili k doktorovi. Vejdu s tátou k veterináři do ordinace a říkám: „Dobrý den, my si lížeme zadek.“ A pan veterinář odvětil: „Všichni?“ A bylo vymalováno. Od té doby už si to docela hlídám! :-D
mydve
No já to nemám ráda u lidí – matek – tak se to snažím vyeliminovat i u psa. Někdy se přeřeknu, ale jinak je to dobrý. Horší je, že trpím samomluvou. Jsem s ním celé dny sama, tak mu furt něco vykládám.
hustekrutoprísna autorka
Bohyne, ty si z tých nových rodičovských povinností oblonďavela?
mydve
Ano, šla jsem na blond, aby poznal, kdo je jeho maminka :-) neeee, ale o mé blonďaté hlavince asi napíšu taky, je to zajímavé :-)
domovnice
Je bozi!!!
mydve
Já vím, řekla hrdě :-) hihihi
Mimo.ň
Něco podobného jsem si předloni zažila s kočkou (mimo výcviku – pořád ještě neslyším na povel „sedni/lehni“)… Když už se zdálo, že budu na Fb házet i jiné než kočičí snímky, zajely jsme s přítelkyní do útulku a pořídily Yasmínce kočičího kámoše. Jedu (zatím) druhé kolo :-)
mydve
Taky se bojím, že Fergusovi pořídím kámoše.
Clarky
Jooo, tak to jsme na tom byly podobně, když jsme si před rokem a půl pořídili štěně :)
Ty telecí léta jsou ale fakt „roztomiloušký“ :)
Užij si to!