(FF) Jako lehce zkušená žena těžce po třicítce nepředpokládám, že tam venku jsou princové. Jenže teď jsou noci horké tak, že to člověku snadno poplete hlavu. Dle mého terénního výzkumu můžu říct, že jsou venku svobodní muži kolem čtyřicítky, kteří mají také něco odžito. Někteří z nich asi předpokládají, že čekáme na dokonalého prince a já jim to nechci brát. Ale možná na žádného prince nečekáme, ale snít o pohádkách můžeme, protože jinak bychom z toho randění po třicítce zešílely. Kdo se totiž chce pořád scházet s cizími lidmi? Zvlášť pokud ten někdo je introvert a před každou schůzkou zadumaně sedí oblečený a namalovaný na vaně a přemýšlí, co to…
-
-
Je věřit v lásku bláznovství, nebo jediný způsob, jak přežít randění?
(FF) Šla jsem v květnu z rande, které nevyšlo, v týdnu, kdy se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem už někoho našla, a kdy se ozvalo spoustu ex, protože si uvědomili něco, co už mě teď nezajímá. Horko v ulicích města bylo takové, že jsem ani nevěděla, kdo jsem a co jsem. A čemu vlastně věřím. V televizi při svatbě Meghan a Harryho dojatě říkali, že každá z nás může potkat svého prince. A já jsem trochu ubrekla a bylo lehké tomu uvěřit, když ona byla krásná, on dojatý a oba šťastní a zamilovaní. Trošku těžší bylo uvěřit tomu po stopadesátém rande před lety. Trošku těžší tomu bylo uvěřit po…
-
Zahrajem si polštářovanou?
(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte. Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované…
-
Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru
(FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany.…
-
Koho byste nechali nakouknout do svého šatníku?
(FF) Je čas na spring cleaning, takže jarní detox. Než se vrhnu na ten svůj, tedy než začnu cvičit a zdravě jíst (wil never happen), rozhodla jsem se pro detox šatníku, protože většinu věcí stejně nenosím. Pozvala jsem na to svoji zkušenou kamarádku a začalo to lítat. Doslova. „Všimla sis, že jsou tu jen hromádky URČITĚ ANO a URČITĚ NE? Nic mezi tím?“ stála zamyšleně mezi hromadama hadrů. „No, to je logický. V našem věku už na hromádky ASI MOŽNÁ nebo JEŠTĚ NEVÍM a UVIDÍME ZA PÁR MĚSÍCŮ není čas. Ani co se týče hadrů, ani chlapů, ani ničeho jiného,“ zafilozofovala jsem nenuceně a snažila se pod postel zakopnout další z…
-
Pro všechny z mé „mikrogenerace“ 1977 až 1983
(FF) Jsme generace, která neměla internet nebo mobily ještě na střední škole. Na střední škole! Nechápu, jak jsme to dali, ale dali! Jsme prý dokonce tzv. mikrogenerace z let 1977 až 1983. Máme společné znaky s mileniály, docela se orientujeme v online světě, používáme iphony a jíme avokádové chlebíčky, a proto někteří z nás nemají hypotéky. Ale stejně dobře nám je, i když žijeme podle vzoru generace před námi, tz. že nás nechává tohle online bláznění chladnými a před digitálním nomádstvím dáváme přednost rodinnému životu a pěstování dýní ne proto, že je teď moderní všechno lokální, bio, eko a kdesi cosi , ale protože to tak přirozeně cítíme a vždycky jsme…
