-
-
Rychlé tipy – kontajnery, běhání a tak…
(FF) Musíte, prostě musíte: – navštívit festival Kontejnery k světu, což je jedna z největších kulturních akcí ve veřejném prostoru, co u nás kdy byla. Když se někdo (v tomto případě občanské sdružení K světu) snaží oživit veřejný prostor, měli bychom tuto bohulibou aktivitu podpořit. Festival navíc podporuje ekologickou dorpavu po městě a ukazuje zajímavé ldii a projekty, kteří jinak zůstávají schováni za zdmi domů. My určitě vyrazíme na Karlák do Fahionbook čítárny, na Folimanku na open Mic a Bohyni tipuji na povídání o urbanismu Dejvic v kontejneru číslo 31, n’est-ce pas? (odkaz) – najít si čas sednout si pod rozkvetlé kaštany na jedno malé vínko – se těšit na…
-
Obhajoba termohrnku
(Boh) Kdo by to byl tušil, ale termohrnek rozděluje společnost. Něco jako palestinsko-izraelský konflikt. „Termohrnek je hnus a zlo,“ dozvědla jsem se včera. Ano. Stejně jako KLDR nebo ohavné melíry. Nikdy by mě nenapadlo, že kus nádobí irituje davy, ale jsem za toto zjištění vděčná. Pobavilo mě to a donutilo se zamyslet. Termohrnek není nic extra, souhlasím. Bohužel se tohoto kusu funkčního nádobí nemůžu vzdát stejně jako funčního prádla, které nosím na horách. Termohrnek mi totiž zajišťuje stejnou službu, jako Moirové tričko. Není mi zima, nepropadám zoufalství a nechci svou cestu vzdát. Mám sex na maloměstě. Tak úžasný, že jsem ochotná vstávat o dvě hodiny dřív, snášet jízdu zapařeným…
-
Vyzkoušely jsme – Flying Bach
(Boh) Když vyrůstáte na klasice jako je balet, Cimrman, Kafka a Mozart, to všechno řízlé koncem devadesátých let, kdy PSH byli týpci z Jižáku, zlomit se v pase byla novinka a na ulicích se začaly objevovat první „čmárance“, je jasné, že Flying Bach je přesně pro Vás. Sedne vám. Já to věděla okamžitě. Miluju svobodu, graffity a urban style of life. Na maloměstě nebo venkově bych chcípla. Jsem krasická city girl, co se v lese ztratí a otráví mochomůrkou, nerozezná sojku od nějakého jiného ptáka (nic mě nenapadá), ale pokud je třeba najít nejlepší klub, dostat se ke kadeřníkovi roku, mávnout na taxíka nebo ve dvě hodiny ráno sehnat punčocháče, nedejbože drogy (!), vím přesně…
-
Fatalka v kině aneb Cesta do lesa
(FF) Má práce nabízí několik zásadních výhod. Kromě testování čokolády, poflakování se na večírcích a návštěv luxusních restaurací je to občas i předpremiéra filmu. Tentokrát to byla Cesta do lesa. Celá akce začala poněkud nečekaně tím, že nebyl film. Hodinu jsme tedy v sálu strávili povídáním s herci a režisérem. Vorel je vtipný, Hanák (ach, kde jsou ty časy, kdy se procházel v kanadách, těch mokrých kanadách a já ho platonicky milovala) stárne a Holubová je nesmírně zábavná. Zato samotný film byl pro mě poněkud rozporuplný. Abych nebyla tolik kritická, vyjasněme si hned na začátku několik věcí. 1. Mám ráda venkov. 2. Mám ráda filmy. 3. Myslím si, že je jen opravdu málo…
-
Vyzkoušely jsme – James Dean bar
(FF) Znáte to, jsou večery, kdy chcete někam, kde to dobře znáte a jsou večery, kdy nutně POTŘEBUJETE někam, kde to vůbec neznáte a všechno bude nové a v nejlepším případě vzrušující. Přesně proto jsem v pátek večer vyrazila se sparingpartnerkou, které budeme pracovně říkat třeba – rychlý pohled do kalendáře, vyhledat fitkivní jméno…ech, Luděk ne… Bronislav také ne… – dobře, tak Nina. Pro své proskotačení jsme vybraly bar James Dean v samém centru stověžaté. Popravdě, nečekala jsem nic. Byla jsem ráda, že jsem se dokázala zvednout z pohovky, kde jsem usnula na časopisech, odlepit si z nohy folii z nové knížky, namalovat se, jakžtakž obléknout a vyrazit do ulic. Moc…