(FF) Má práce nabízí několik zásadních výhod. Kromě testování čokolády, poflakování se na večírcích a návštěv luxusních restaurací je to občas i předpremiéra filmu. Tentokrát to byla Cesta do lesa.
Celá akce začala poněkud nečekaně tím, že nebyl film. Hodinu jsme tedy v sálu strávili povídáním s herci a režisérem. Vorel je vtipný, Hanák (ach, kde jsou ty časy, kdy se procházel v kanadách, těch mokrých kanadách a já ho platonicky milovala) stárne a Holubová je nesmírně zábavná. Zato samotný film byl pro mě poněkud rozporuplný. Abych nebyla tolik kritická, vyjasněme si hned na začátku několik věcí.
1. Mám ráda venkov.
2. Mám ráda filmy.
3. Myslím si, že je jen opravdu málo českých filmařů, kteří za něco stojí.
4. Hluboce chápu trend stěhování se z města a žití na venkově. Jen bych to neidealizovala. Takže konečně k filmu samotnému:

Nejdřív mě naštvalo, že je plný klišé typu „Ach, to město. Jak tady ti lidé mohou žít?“ Ano. Někteří lidé žijí ve městě, někteří na vesnici. Tak to je. Lidé žijí tam, kde si vybrali, v horším případě nechali vybrat, protože nedosáhnou na svou vlastní svobodu a osobní vůli.
A teď Velké překvapení č.1 – není to tak, že na venkově žijí samí dobří lidé, kteří si v chaloupkách topí šiškami a léčí zraněné laně dotykem a naopak ve městě žijí šediví panáci v paneláku, kteří zezelenají, když vyjdou na denní světlo. I ve městě žijí dobří lidé a na venkově šediví panáci. Velké překvapení číslo 2 – lidé žijí většinou ve městě proto, že tam pracují! What a surprise.
Nemám nic proti přírodě, zvířatům, klidu a venkovu, ti, co mě znají, vědí, že jednou budu na venkově žít, mít sad a spoustu zvířat a šťastně se budu dívat na hvězdy a západy slunce. Mám jen plné zuby ekobioteroristů a pozérů, kteří mají pusu plnou klišé, tvrdí druhým jak by měli žít a vůbec si nevšímají, jak žijí oni sami. Tuším, co chtěl režisér příběhem mladé divoženky, která nenávidí myslivce a pláče kvůli létajícím brokům, aby nakonec objevila chuť masa, říct. Jen se mi to zdálo všechno trochu afektované a násilné. Stejně jako to, že „bývalí měšťáci“ sice přesídlili na venkov a splynuli s  přírodou, ovšem jaksi přitom zapomněli na to, že celý rok nejde jíst jen to, co člověk najde na poli, nebo spoléhat na to, že jim najednou někdo půjčí statisíce. A nebude je velkoryse chtít zpátky (kolik takových zemědělců znáte?).
   Pokud je to pohádka, je to dobré. Pokud to mělo mít jakýkoliv přesah, dobré to není. I když nepopírám, že mi u lesní svatby neukápla slza dojetí…