(Boh) Už jsem to dlouho nezažila, pocit trémy, kterou člověk zažívá při zkouškách, divadelním vystoupení nebo prvním rande. Ne že bych byla tak sebevědomá, ale už mi taky není patnáct a mám svůj názor, zkušenosti a hlavně crew, která za mnou stojí. Nepřestává mě udivovat, jak se má banda neustále rozrůstá, nehledě na místo, kde se nacházím, období, kterým procházím a víru, kterou momentálně vyznávám. Prostě sbírám lidi. A oni pak sbírají mě… Když jsem začala s blogem, bylo to jako odškrtnout položku na seznamu „Co bych fakt chtěla“. S mladickou nerozvážností jsem se s Fatalkou vrhla do psaní příspěvků a ani si neuvědomila, že by mi to mohlo ovlivnit život. Ale mohlo.…
-
-
V říjnu brala Bohyně zpátečku
(Boh) Po hektickém září, plném velkých změn přišel říjen, který vyzkoušel můj systém rozhodování. I když jsem Bohyně, někdy jsem pořádně natvrdlá. A tak mi říjen musel nejen naznačovat, ale taky mě pořádně trknout, aby mi některé souvislosti konečně došly. Celý měsíc byl ve znamení zpátečky. Pro něco jsme se rozhodla, něco udělala a pak toho příšerně litovala. Jednala jsem impulzivně, až potom zapojila mozek a sebemrskala se až do chvíle, než mi říjen ukázal, že jsem se na první dobrou rozhodla dobře a že mé intuice fungují. Zde je několik názorných příkladů: Opila jsem se. Děláme to všichni a nejsme na to pyšní, ale já navíc ukradla chladicí kyblík na víno.…
-
Blogový coming out
(Boh) Dne 1.11.2011 (ano, je tam těch jedniček příliš…mělo mě to napadnout) jsme se rozhodly dát světu na vědomí, že existuje náš blog. No a protože byla Fatalka celý den na focení, hlásnou troubou jsem byla já. Ze začátku, když jsem se učila, jak se vlastně blog tvoří, bylo moc příjemné psát články jen jedna pro druhou. Nadšeně jsme se chválily a tak trochu zapomínaly na to, že by blog mohl OPRAVDU někdo číst. Což je přece jeho podstata! I tak se mi včera trochu tajil dech a dostávala jsem se do infarktových stavů, a to především v čase mezi odesláním informací o tom, že máme blog a odpovědí adresáta, který si blog…
-
V temném lese hvězdy
(FF) Dneska se mi do ráno do práce nejelo hezky. Všechno mělo tendenci mě buď naštvat, nebo rozplakat. Ohavně oblečení lidé v tramvaji, všudypřítomný puch, neveselá vidina pracovního dne u monitoru, pod oči-vypalující zářivky a hlavně celou dobu pod dohledem, lehce děsivé přemítání o budoucnosti, nepříjemný pocit při pomyšlení na zůstatek na mém kontě, přemítání o novém bydlení… … prostě jsem si dnešní ráno vybrala k ne moc pěkné reflexi svého života, který momentálně připomíná zkázu Pompejí. Všechno padá, všechno se bortí. Základy jsem nevystavěla moc pěkné. Na výpočty a fyziku jsem opravdu nikdy nebyla dobrá… Dřív jsem v tom zmatku rozpadajících se jistot vyděšeně pobíhala a snažila se zachránit nezachránitelné,…
-
Září bylo mým Velkým třeskem….
(Boh) Září rozhodně nebylo zakončovací etapou tohoto roku. Pro mě určitě ne. Bylo spíš kulminačním bodem, viděno z pohledu října. Nevím, co se stane dál. Nicméně v září veškeré věci nabraly obrovský spád a ve své setrvačnosti pokračují dál a dál. Stalo se nevídané. V září jsem ve své podstatě našla samu sebe – a to po všech stránkách. Dokázala jsem projevit své touhy, pocity, názory, svou nespokojenost i svůj nesouhlas. Vše, čeho jsem se bála, co jsem odkládala „na pak“ nebo dokonce předstírala, že to neexistuje, to vše se tak nějak zhmotnilo do tučně zvýrazněné definitivy a už nebylo cesty zpět. Dokázala jsem dát stopku svým nejbližším a začít…
