(Boh) Nedávno jsme seděly s Fatalkou v Coloseu, kde jsme si dávaly salát a vodu bez bublinek, když najednou na zahrádku restaurace vstoupila rodina s postaršími přáteli, evidentně emigranty. Holčičky a mladé slečny měly pěkné šaty, muži plátěné kalhoty, kvalitní košile (s bílým tričkem pod nimi) a ženy, ach ženy, vypadaly jako dámy.
Už když kolem nás procházeli, měly jsme zvláštní pocit, pocit výjimečnosti, čisté proudící energie a jakési nevynucené důležitosti. Cítily jsme vůni lehkého drahého parfému, vnitřního klidu, radosti a nonšalance. Jen jsme s Fatalkou na sebe mrkly a hluboce si povzdechly. Nedělá nám problém být dokonalé, ale málokdy se takhle sladíme se svým okolím. Málokdy jsme svěží jak řeka a ne vždy je kolem nás taková pohoda, klid a mír. Nemyslím si, že by to bylo tím, že (stále!) nemáme manžela, dvě krásné dcery v padnoucích šatech ušitých pro jejich věkovou skupinu, ani tím, že nechodíme na odpolední představení do Národního, a už vůbec, ale VŮBEC ne tím, že jsme klasické neurotičky a nejsme příliš bohaté. Dobře, možná to tím trochu je, ale i tak. Něco musíme dělat špatně! Jen nevíme co… Neustále se totiž dostáváme do prapodivných situací se skrytým významem, ovšem NÁM to stále nedochází! (Samozřejmě, to je ten důvod, proč se situace opakují, že?! Aby nám to došlo…konečně, ale ono ne a ne). Věříme, že se někde už musí objevit message, který nám všechno vyjeví. A my konečně přestaneme být tak vyjevené a bude z nás…řeka.
Žmoulala jsem listy živého plotu (ano, destrukce flóry v jakékoliv restauraci mi jde dokonale), přemýšlela si o životě v Miláně, v Belgii, o Švýcarsku, o francouzských rodinách, komunismu, českém nevkusu, maloměstě, velkoměstě, divadle a televizi a najednou se message objevil. Div mi nezaskočilo. V šumu restaurace jsme poměrně zřetelně uslyšely: „Víš, co se říká,“ pravila nádherná dáma (podobná Mirandě Presley z filmu Ďábel nosí Pradu) nejmladší holčičce v růžových šatech, „nikdy není příliš brzo.“
Bum! A bylo to! Fatalce se rozzářily oči a bylo vymalováno. Message se dostavil! Stejně jako mesiáš na oslu. Konečně jsme to pochopily! Možná je naším problémem fakt, že nám přijde, že na všechno máme spoustu času – nebudeme nikam zasílat naši tvorbu, protože ještě nejsme dostatečně vypsané a knihy vydávají jen vyzrálí umělci; nebudeme se hlásit na rígo, protože ještě není čas; nebudeme si říkat o to, co nám patří, protože je to zatím ok a na přežívání jsme zvyklé; nezjistíme si, jaký chceme zásnubní prsten, protože pak můžeme dostat něco ohavného, co budeme nosit po zbytek života; necháme zub zubem, až do té doby, kdy už žádný zub nemáme; (stejně jako močák močákem); nedohodneme se na cestě po světadílech, protože pořád nenastala ta vhodná chvíle a stále máme času dost; nepošleme svůj životopis budoucímu zaměstnavateli, protože nejsme na změnu připravené a víc peněz by stejně nevyřešilo většinu našich problémů; nezapředeme rozhovor s krásným slavným hercem, i když na nás toužebně civí, protože přece o nic nejde a takových příležitostí i mužů je hromada (pche!); a konečně, můj „majstrštik“ – nevyklidíme poslední krabice po stěhování, protože jsme si ještě nezvykly na představu, že si krásný a uklizený byt na dobré adrese zasloužíme.
B-L-B-O-S-T!      Nikdy není příliš brzo!