(Boh) Má velmi úspěšná a mě samotnou velmi inspirující kamarádka Katy, poté co objevila Módní peklo, napsala zajímavý komentář…“Je smutné vidět, že se situace obrátila a Američanky se naučily pěkně oblékat, zatímco vkus a elegance Češek, která byla proČešky dříve tak pověstná, strašlivě upadá. Holky, co s tím?“…

   S Femme Fatale jsme se dohodly, že na toto téma odpovíme odděleně. Abychom se neovlivňovaly.
V mé mysli proběhl obrovský brainstorming, než jsem se odhodlala na palčivou otázku Co s  tím? odpovědět. Popravdě řečeno, já nevím, co s lacině oblečeným stádem slečen pobíhajícím všude kolem, které elegantně oblečeným ženám kazí reputaci. Nevím co si počít se slečnami v minisukních, kozačkách do špičky, špatnou trvalou a makeupem z 90.let. Já opravdu nevím, co udělat s tím, že se stále prodávají lesklé silonky a že je někdo pořád nosí. Nevím, jak z trhu odstranit bílé plastové kozačky a kožené kabátky stejné barvy. Já to prostě nevím.
Netuším, jestli poptávka určuje nabídku nebo je to naopak, ale jedno vím jistě: muži jsou stereotypní a nemají rádi změnu, a pokud si na bokové kalhoty s vylézajícím tetováním a vykukujícíma tangama od Vietnamců zvykli, pokud při pohledu na „sexy“ slečnu v jeansové minisukni, třpytivém tričku Guess a špičatých kozačkách nemají pocit, že utekla z archivu 90.let, tak s tím nic nenaděláme. Ony to ty nešťastnice totiž dělají právě kvůli mužům. A tak mazaně vsadily na prvoplánovost, aby se moc nenadřely. (Mám na mysli ty slečny, i když oni se vlastně nenadřou ani ti muži. Alespoň ne zezačátku…)
Sportovní terminologií mého Drahého bych řekla, že v nároďáku je podstatně míň hráčů než ve druhé lize. A ať už je na ten nevkus pohled jakýkoliv, nejsem schopná s ním bojovat, protože ve své podstatě nemám ani chuť s něčím takovým ztrácet energii.   O muže, který má zájem o snadnou kořist, co se mu tak šikovně v nevkusném oblečení nabízí, o takového muže nemám zase zájem já.  A myslím, že je to takhle dobře. Nepřísluší mi hodnotit něčí chování a stejně tak nechávám styl oblékání na posouzení jiným. Jsem za tuhle rozdílnost docela ráda. Díky nevhodně oblečeným slečnám se vyselektují i nevhodní muži a my pak máme větší přehled o tom, kdo patří do nároďáku a kdo ne. Takže Katy, nechala bych to tak být. Ono si s tím Módní peklo poradí.

(FF) Stejně jako si myslím, že proti zlu, průměrnosti, ubohosti a pokrytectví se dá bojovat jen inteligencí a slušností, i když paradoxně kvůli tomu jste nakonec „za blbce“, tak si myslím, že na módním poli můžete bojovat tím, že nepřistoupíte na pravidla běžné hry. Budete trvat na kvalitě, i kdybyste týden měli jíst suché bílé rohlíky. Ne, špatně, suché celozrnné rohlíky a pít vodu z vodovodu. Že si nebudete všímat pohledů lidí na ulici, když si vezmete vílí sukni a k ní koženou bundu (a to není jen blogová teorie, takhle jdu dneska večer ven).
Problém není jen v těch hrozných materiálech a obecném nevkusu, ale ve strachu ukázat, kdo vlastně jsem. Předvést, že se nebojím vystoupit ze stáda a kašlu na to, jestli je to nebezpečné ve smyslu „že po mně lidi budou koukat.“ Problém je v omezenosti našeho myšlení obecně a v určité odevzdanosti, která přichází nejen s věkem. Něco jako „vždyť už je to jedno.“ Ne, není to jedno. Sama dobře vím, že když mám každý den jiný outfit, krásně se vydělují jednotlivé dny z té šedivé masy čím dál rychleji ubíhajících týdnů. A každý den je jiný, originální, stejně jako mé šaty. A o tom by to mělo být. Život je moc krátký na to, abychom byť jen jeden den prožili stejně. A ve stádě.