(FF) Vždycky jsem obdivovala, jakým způsobem jí Francouzi. Jídlo je pro ně rituál, který je třeba si vychutnat, spojený s několikahodinovou oduševnělou konverzací, při kterém nechybí aperitiv, digestiv, lahodné sýry, svěží vínko, jemné zákusky, zábavný flirt, chic elegance…
O tom si většinou v  každodenním životě omezeném krutými pracovními přestávkami můžu nechat jen zdát. Otázka je, jestli ta omezení jsou jenom vnější. Jestli mnohem větším problémem obecně nejsou naše omezení vnitřní. Říkáme si: „Vždyť je to jen jídlo, proč kolem něj dělat tolik cavyků? Stačí naplnit žaludek a je to.“ Takže proč kolem jídla dělat cavyky? Protože jídlo znamená lásku. A mělo by být bráno jako rituál. Rituál, který začíná už při nakupování. Jenže s hledáním kvalitních, zdravých a čerstvých surovin to není tak jednoduché (zatím). Je to jako s hledáním lásky. Nebo mělo by být. Přece si také nevezmu něco do košíku a domů jen proto, že je to snadno dostupné, laciné a na každém rohu. Nebo že to má zářivou reklamu (ok, Bohyně, občas si ten cheeseburger dám, ale jen proto, že občas jsou v životě chvíle, kdy je burger jediná jistota, víš?). Chtěla jsem říct, že v jídle stejně jako v lásce je třeba poznávat, experimentovat, riskovat a nebát se. Nechat do života vstoupit náhodu. Informovat se. Nechat si poradit. Přemýšlet. A hlavně si to celé hledání vychutnat.
Po francouzsku.

(Boh) Původně jsem chtěla udělat nestydatej fór na poslední větu, ale to, co jsi napsala je taaaak krásný a pravdivý, že mi nezbývá říci než…áááááh!