(FF) Polévka z okry, krevety s koriandrem a pečená holoubata plněná haší z holoubích vnitřností, tak nedávno vypadala má příjemná pracovní povinnost. Ano, snědla jsem to, vydatně (kvůli trávení!) zapila Pinot Griogio a duchaplně konverzovala. Ale nepíšu to proto, abyste si mysleli, že v Praze pečení holubi do pusy létají (i když přesně to se konečně po letech usilovné práce konečně stalo!). Píšu to proto, že na téhle večeři jsem se setkala se svojí známou a nestačila jsem se divit (což činím často). Poprvé jsme se potkaly před mnoha lety. Byly jsme na tom podobně. Blondýny naplaveniny (nesnáším tohle slovo, ale je výstižné), jedna asistentka šéfredaktorky, druhá asistentka ředitelky. Byly jsme mladé, nezkušené a nesmírně naivní, blonďatou palici plnou ideálů o životě skrytém za lesklými obálkami časopisů.
Včera jsme se potkaly znovu. Tentokrát ne v děsivé kuřárně vydavatelství, ale nad těmi krevetami v luxusní restauraci (asi, protože vedle seděla Klasnová, ale co já vím). Má známá, nyní šéfredaktorka, která jezdí na víkendy lyžovat, nebo na kosmetické procedury na zámek, a po večeři ji vyzvedl sympatický přítel. Já, stále jen pisálek, ech, pisálka, která už sice nikomu nedělá asistentku, ale o služebce do Lisabonu si pořád může nechat jen zdát, a po sólo příchodu domů najde ve schránce leda svatební oznámení dalšího kamaráda. Vím, že úspěch je to, co si sami jako úspěch představujeme. Vím, že pro každého je úspěch něco jiného. A vím, že netuším, kolik práce a úsilí ji stála cesta, aby byla tam, kde je. Taky vím, že věci se jeví zvenku jinak, než doopravdy jsou. Ale stejně jsem celý večer přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu. Snažila jsem se, a přesto nejsem tam, kde ona. Proč? Nebo je správné, že jsem tam, kde jsem? Tam, kam jsem se dostala díky svým chybám?
Věřím, že chyby jsou podstatné. Posouvají nás dál, i když se nám to v jistém okamžiku našeho života tak nejeví. A přestože jsme všichni udělali chyby (všichni je děláme), nakonec jsme se nad těmi holoubaty sešli. Ať už jsme mezitím letěli do Portugalska, vdaly se za pofidérního politika, plakali doma do polštáře nebo pálili chrastí na zahradě. Pečení holubi nám létají do pusy…i tak.
6 komentářů
Romana
Bridgett, neblbni, je to jen otázka správného pravítka.
Femme Fatale s Bohyní
:)
mfrohlichova
Moc pěkná životní úvaha, občas mě taky napadají tyhle myšlenky, ale většinou zjistím, že ti „úspěšní“ lidé museli hodně obětovat – a většinou věci, které já třeba obětovat nechci…A na druhou stranu – nikdy nevíš, v které restauraci Ti budou lítat holuby do pusy za rok a kým budeš. Fandím Ti, ať jsi vždycky tím, kým být chceš….Ona ta aura „pisálka“ bez závazků na vlastních nohou s botama od Manola zase může lákat někoho jiného, kdo toto nemá :-) a můžeš být idolem právě Ty…
Králikkéš von Marakkéš
A nechceš náhodou Fatalko ten domek na venkově, labradora, děti a metafyzického dřevorubce, a psát knihy? A není to náhodou tak, že tě sice lesk a holubi lákají, ale kdesi uvnitř tě víc blaží ta polní tráva? A není to trochu vnitřní rozpor, co tedy vlastně……. Zlato nebo sůl?Chyby nejsou, jsou jen zatáčky a křižovatky. Dobré je, že nás každá cesta dovede zpět k sobě samému. Fandím, myslím, že tvůj vílí úkol je stvořit zlatou sůl, aby byla glitter and shiny a přitom výživná a poživatelná.
annapos
Často se díváme někam tam, za plot, sníme o tom životě, a když tam jsme, poznáváme, že je to čtrnáct hodin tvrdé práce, velké úsilí se tam zdržet déle, a těch radostí, které by to měli vyvážit, je tak málo?
Barb
Občas mám stejný pocit a pak úplně zapomenu na to, že mám skvělé rodiče, minimálně jednu úžasnou kamarádku, za sebou určité úspěchy… což se mi v té chandře zdá najednou strašně bezvýznamné oproti tomu, co mají ostatní. :-)) Ale: z nějakého důvodu jsi teď tam, kde jsi – a jsi tam správně. ;-)