Jak jsem putovala do Santiaga, aneb zápisky z Instagramu o caminu

Dávno, dávno již tomu, co jsem se vydala na camino do Santiaga de Compostela (tedy září 2022). A je čas si tuto legraci, tohle poslední evropské dobrodružství připomenout.

Den první: Po několikaměsíčním tréninku a mnohahodinovém studování map vzhůru na camino! Ne, kecám – moje příprava spočívala v tom, že jsem si pemzou trochu obrousila kopýtka a v Portu jsme si daly portské. A vyrazily. Cesta po pobřeží je nádherná, nicméně do cíle dorážím po skoro 40 km s obličejem spáleným na troud a na pokraji vyčerpání. Moje odvaha a houževnatost se projevuje tím, že žádám sestřenku, aby mě za ubytovnou utloukla dlažební kostkou, protože už je to stejně všechno jedno🙈🤷🏼‍♀️ Den první byl líbezný, pokračování příště.

Den druhý: Hromadná ubytovna je pro mě tak obrovský skok z komfortní zóny, že jeho konec nedohlédnu. Ráno v těch všech zvucích lidství povýšeně intelektuálsky myslím na Sartra a vyrážíme na dalších 37 km. Procházíme eukalyptovými lesy a kukuřičnými poli a v televizi říkají, že se přemnožila divoká prasata. Všechno mě bolí, slunce dopéká můj spálený obličej do barvy rajčete a přemýšlím, jestli jsem se tentokrát nepřecenila. Čekala jsem krizi, ale jaksi ne první a druhý den😆🤷🏼‍♀️Taky myslím na to, že musím dát doma auto do servisu a spravit střechu. Hm, něco dělám špatně, nemám tu zjevení, spíš jsem vyjevená🤔. Když se večer snažím vypružit na patrovou postel v další ubytovně a rozkývu ji mocnou silou, kterou (podle mě) obdivně pozoruje i slečna decentně odpočívající naproti, něco se mi v hlavě přepne a začnu si absurditu té situace užívat. Z kostela zní zvony a pán pode mnou začíná mocně chrápat. To je ta lepší varianta.

Den třetí: Někde mezi spaním na palandě a ranním pastelem nacházím ztracený smysl pro humor a sebevědomí. Krajinou tedy vesele skotačím jako čiperka a zpívám si píseň z Willyho Foga – návrat přes Singapur sestřenku trochu překvapí. Ze stromů padá kaki a jedlé kaštany, vinicemi zní nedělní zpěvy z kostelů. Navečer přicházíme do Ponte de Lima, obdivujeme platanovou alej a při shánění jídla ujdeme pomalu víc kilometrů než přes den. Nad městem hoří, ale nikoho to nevzrušuje, tak jdeme taky spát a v hromadných umývárnách se snažíme zachovat zbytky důstojnosti😅😆🙈.

Den čtvrtý: Z anonymní masy lidí se vydělují pan Všeználek, pan Introvertní byznysmen, paní Kyselá prdel a hlavně naši noví vtipní přátelé z Polska, Británie, Litvy, Bulharska i Kazachstánu. Dělíme se o večeři a někteří i o životní příběhy, to se nám to směje u omelety a portugalského vína, když máme soukromé ubytování! Dokonce můžu použít i polštář a ráno ke snídani si velkopansky dopřeju vajíčko. Připadám si jak královna světa🙈😀majitelka ubytování Marlene vypráví, že dost lidí má na téhle pouti zlomené srdce, procházejí rozvodem nebo změnami, jsou osamělí. Pak se nás ptá, jestli se vrátíme do svého života, jestli jsme šťastné. Sestřenka hned s úsměvem přikyvuje, já s odpovědí váhám a v tom je tak nějak všechno🙂🌻. Jen tu pouť pořád nevidím, už budou labutě, žužu a kokosový suk, který si ponesu místo hole? 🙏🏻

Jsou věty, které na pouti fakt slyšet/říct nechcete, třeba:

„Takhle zblízka jsem požár ještě nikdy v životě neviděla.“

„V této místnosti spí dneska jen šestnáct lidí.“

„Holky, sice strašně chrápu, ale usínám první.“

„A proč tu jsi ty?“

„Sprchy jsou hromadné.“

„V noci mě pokousala nějaká malá zviřátka.“

„Vy jste z Česka? Jsem rád, že ženy z východu už můžou cestovat.“

„Já nejsem stalker, já se za vámi jdu jen vyčurat.“ 🙈🤷🏼‍♀️🤪

No nic, jdeme dál!

Den pátý: Lidé jsou tu (překvapivě) různí: někdo s radostí uvaří pro všechny, jiný sbírá cestou poztrácené věci, aby doputovaly ke svým majitelům, další čeká na oběti, kterým povypráví své bohatýrské příběhy, aby nakrmil ego. Netuším, jakou postavičkou jsem pro druhé já, samozřejmě. Asi holka, která si za kaplí dává minipivo a říká tomu ionťák🤭 Jsme v půlce cesty! Asi 125 kilometrů za náma a stejně před náma, přecházíme most mezi Valencou a Tui a mění se tak čas i země, najednou je kolem slyšet španělština. Mlhy na portugalském venkově střídá žhavé španělské slunce, skromné kapličky venkova s růžovými liliemi nahrazují výstavní chrámy. Dneska je den dobrých skutků, i Valenca nás vítá koláčky, růžemi a vínem, slaví se tu Den turizmu. Hurá do ubytovny, aneb raw human experience once again😂 Krásný sváteční den přeju🙂.

Den šestý: Ošlehaná dešti Galicie bych asi mohla psat o místních mlhách nad lesy, římských mostech a křiků racků v zálivu v Redendole, ale pravda je, ze mi Galicie k srdci zatím moc nepřirostla. Možná je to deštěm, možná stezkou kolem silnic, možná tím, že mě bolí celé tělo včetně částí a orgánů, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Vycházíme tu kvůli změně času za tmy, peru se s vyčerpáním, vlastní soutěživostí a pak si řeknu, ze prostě dnešek jen nějak přežiju. No a co, to prostě musí stačit. Pokud jsem si myslela, ze je tohle procházka s občasnou meditaci na duhovém paloučku v překrásné přírodě, tak jo, skoro jo. LOK. Teda LOL. Sestřenka už v podstatě běží, blíží se tempu závodního konika, ja se za ní plahočím jak nasranej puchejř a jsem okouzlující společnice (nope). I takové dny jsou, tak z toho nebudeme dělat drama🤪🤭🙈😂🤷🏼‍♀️.

Den sedmý: Představte si, že se vzbudíte v půl šesté, ve tmě kolem sebe sbalíte věci, o kterých doufáte, že jsou vaše (zatím byly), vynesete si tu líbeznou hroudu se spacákem někam na světlo, kde se ji pokusíte úhledně upravit stejně jako sebe, a pak bez snídaně, kafe a mnohdy i bez vykakání spěcháte kilometry tmou do kopce za obrovské průtrže mračen🙈😀 Jojo, sedmý den je tu jako malovaný. Všichni promokneme na kost (mně zmoknou i oba pasy) a později se chtě nechtě spřátelíme u jedné pračky a sušičky. Jako bonus mi popraskají minipuchýře mezi prsty a chodidla se drobně zalijí krví. Déšť to ale hned omyje, takže si toho všímat nebudu🤪😆. U sušičky se dávám do řeči s kolumbijskou antropoložkou, máme krátkou, ale výživnou konverzaci, a o tom tahle zkušenost taky je, což ještě nikdy nikdo nenapsal. Takže já si jdu dát ionťák, lepit puchejře a snad ráno nahmatám jen svý věci, buenas noches!🌙😀

Den osmý: Zbývá necelých 50 kilometrů! Naši skupinu zkušených poutníků zahušťují ti, kdo jdou „jen“ posledních sto km, mají malé batůžky, parfémy a umyté vlasy. Znovu se rozdělujeme – část skupiny odchází na tzv. spirituální cestu s výrazem, který dává tušit jejich hloubku a naši nicotu😀. Pán, co spí vedle mě, se ptá, jestli mi nevadí jeho krásně srovnaný batůžek. Jasně, že nevadí, usmívám se a mezitím doluju z batohu unavený salát a rozteklé máslo (neptejte se). Ráno si pomocí tejpy a nůžek provádí pár drobných chirurgických zákroků na chodidlech a skotačíme dál podél vinic a kukuřice. Prý je první část téhle pouti o těle, druhá o mysli a třetí o duchu, u mě se to libovolně přelévá, někdy i několikrát denně🤷🏼‍♀️🤭. V chrámu v Pontevedře nám darují svatý obrázek, v pekařství chleba na cestu. Ona ta Galicie vlastně není tak zlá.

Den devátý: Ráno i s batohy přelézáme plot u ubytování, protože branka i vrata jsou zamčené. Kdo si neroztrhl rozkrok, pokračuje dál. Ptáčci jarně prozpěvují, lesy jsou plné kapradí, na vinicích dozrávají hrozny a krásně voní 🌞 Tenhle požehnaný kraj je taky rodištěm básnířky Rosalie, která proslula třeba radostnou básní „Ubohá osamělá duše, nesmutni!“ Nikoho tyto zajímavé kulturní fun facty nezajímají, zato s Češkami, našimi soup(o)utnicemi, sdílíme zážitky z cesty: jedna vyprávi, jak šla kolem oceánu ve tmě a vykoukla na ni koňská hlava (naštěstí i s koněm), druhá o tom, jak jí utekla nejdřív celá skupina a pak i poslední kamarádka. Moje pocity ohledně sdílení na cestě jsou (jako všechno tady) někde na stupnici: „to je tak ohromně zajímavé“ až po „nesnáším lidi a doufám, že na nás zaútočí mimozemšťani“. Nemůžu za to, občas je toho prostě moc. Přitom pro oživení atmosféry na ubikaci dělám mnohé žertovné kousky, třeba na svůj živly zkoušený obličej nanesu mohutnou vrstvu Nivey, což se ve tmě moc hezky vyjímá hlavně v prastarých klášterech👻. Taková Camino Blair Witch edition pro pokročilé. PS: Moc děkuju za zprávy a vzkazy😄😊🙏🏻 Ono to tak podle mé zdi nářků tady na Instagramu nevypadá, ale ta trasa z Porta je snadná a pro začátečníky😅 Většina mých místních problémků je způsobena tím, že 1. nesportuju, jen hodně chodím 2. nikdy jsem nebyla na takhle hromadném ubytování. Takže pokud přemýšlíte o tomhle „posledním evropském dobrodružství“, můžu jen doporučit💚 Jen si vezměte opalovací krém. A pilník. A Niveu. A řízek!

Den desátý: ❤️ Jsme v Santiagu, zaplavuje nás euforie a radost, i když už ani nevím, jak se jmenuju. Na diplom mi to píšou v latině, což mi nijak nepomůže😀. Poprosím svatého Jakuba o zdraví, lásku, radost a lehkost pro všechny i o světový mír, protože si to spletu se soutěží Miss, a teď půjdu někam tiše odpadnout a nastudovat si Pacific Crest Trail😆. Až se proberu, zavalím vás vlnou mouder z cest.