(FF) Mám ráda Halloween a Dušičky, protože mám ráda vlastně všechny svátky a tradice. Moje duše žije pravděpodobně v dobách, kdy se ještě slavily dožínky a kdy v máji vlály na mladých březových větvích barevné pentle. Všechno si pochopitelně velice idealizuju a naštěstí je mi jasné, že se už asi dožínkovou královnou nestanu (ano, když jsem četla Babičku, chtěla jsem být Kristlou. Když jsem pochopila, že Kristla je z chudších poměrů, chtěla jsem být komtesou Hortenzií, co kolem projíždí v krásných šatech na koni. No, ale to sem nepatří.)
Prostě mám ráda svátky a myslím si, že je důležité jít ty svíčky na hřbitov zapálit (jak říkáme „jezdit po hrobech“) a vzpomenout si. Taky je hezké dlabat dýni a jít na halloweenský večírek. Protože se mým životem mihlo pár Američanů, vzpomínám si ještě dnes živě, že kostým zvrhlé mrtvé prostitutky dokáže poměrně zpříjemnit večer a rozproudit krev. Mno. Chtěla jsem psát, že je nutné si uvědomit vlastní smrtelnost. že je nutné přijímat změny s radostí, ať už jde o podzim nebo podzim života. Chtěla jsem napsat tohle všechno, co dávno víte, ale napíšu jen to, že bychom měli možná zpomalit. Víc než do obrazovek a monitorů se dívat druhým do očí, nenadávat na předčasně napadlý sníh, ale nechat ho nás zastudit na tvářích a v rukou a než trávit další večer v kanceláři bychom měli jít domů dlabat dýni nebo se převlékat do kostýmů. Protože na 1526. večer v kanceláři si na konci života nevzpomenete, ale na tu neuměle vydlabanou dýni nebo sex v kostýmu jo.