(Boh) Haló, haló všichni, je to tu! Stačilo jen dvacet let dřít, překonat jednu finanční krizi (ano, tu celosvětovou v roce 2008/2009, naše soukromé finanční krize nepočítáme), několik odchodů ze zaměstnání, ze vztahů, z bytů (těch Fatalka opustila asi nejvíce) a nakonec si počkat, až všechny rychlokvašky odpadnou a nikdo po nich neštěkne stejně jako po novoročním ohňostroji druhý týden v lednu. Tak totiž vypadá kariéra novinářky/spisovatelky/blogerky, která vyrostla v době velkých a těžkých mobilních telefonů, kartiček do knihovny a látkových gumiček a cestovala autobusem. Do zahraničí. Ráda bych dodala, že prvotiny jsme kupodivu psaly na přístrojích značky Mac, ale v té době zrovna Mac patřil do výbavy každého slušného vydavatelství, které bylo řízeno z Německa nebo Francie.

Naše Fatalka, moje Fatalka, se nikdy nezpronevěřila módním trendům, možná proto si z ní dělali v jedné nepodstatné redakci legraci, že je „retro žena“, nezaprodala se žádné společnosti (možná proto, že o nás nikdo neměl zájem) a trvala si v rámci své práce na svém – na kvalitě odevzdaného textu, který dokázala i desetkrát přepsat, ať už si ho objednal kdokoliv, na obsahu, ze kterého jí občas proškrtávali cizí slova komplikované věty a pointě, která některým hned nedocházela. Na své cestě, která je stabilní a směrem hore, kdyby někdo pochyboval kam ta holka směřuje, potkala mnoho lidí z oboru, kteří se dělí na ty, se kterými se občas potkává v tom našem malém zaprděném rybníčku, na spolupracovníky, kteří skončili někde v propadlišti dějin, na ty, kteří začali cestovat, věnovat se byznysu, pořídili si rodiny, několikáté rodiny nebo prostě jen přešli ke konkurenčnímu vydavatelství a tam s mají úplně stejně jako se měli.

Podnikala jsem, teď se pohybuji v politice a vím, že je velmi těžké si jít za svým, odrážet útoky nevyžádajích rádců i těch, kdo vám hází klacky pod nohy. Je fakt dost náročný si držet kurz a neztratit směr, nevyužít třpytivých nabídek (o těch jsme už psaly) a nezrychlit si trochu tu cestu na vrchol nebo alespoň ke svému cíli. Ve své podstatě je to každého věc, jakou cestou se vydá. Každý jsme jedinečný a to co platí pro jednoho, tomu druhému nemusí fungovat. Je těžké řícti univerzální pravidlo na úspěch nebo na štěstí. Neexistuje, protože je to mix několika ingrediencí, na kterými nemáte vždy kompletní kontrolu. Proto asi nemá smysl tu vypisovat, že jedině tvrdá práce vás dostane na vrchol, že hloubání a pomalý vzestup je to pravé a že jedině se slušností nejdál dojdete. Ani jedno nemusí být pravda, protože nemusíte vědět nic a jet po povrchu, být kreténi a stejně se udržíte tam, kde jste a možná se i vyšvihnete výš. Je to jen o tom, co chcete podstoupit, co jste ochotni udělat a co vás nebude po zbytek života ve chvílích, kdy začnete o sobě pochybovat, děsit.

Fatalka má sloupek. To, co možná chtěla před dvaceti lety, se jí splnilo. Když už to možná ani tak vášnivě nechtěla. Přesto jí to udělalo radost (i když předstírá, že je to normálka). V devadesátkách totiž měli sloupky opravdoví spisovatelé a ti, kteří uměli dát myšlenku dohromady, neměli problémy s gramatikou a…přemýšleli. Ve skutečnosti Fatalka nemá sloupek, ale celou stránku, kde může svobodně psát o čem chce – v mezích daných tématem časopisu. Nemusí propagovat produkt, ani lhát, fotit se v pozách při kterých naše těla vypadají lépe, ale naše obličeje patří někomu se zácpou nebo průjmem, a má tvůrčí svobodu, o které se může každému spisovateli, který musí platit účty, jen zdát.

Netuším, jestli se teď nevrhneme na ty krkolomné pózy nebo třeba nebudeme zkoušet produkty za neuvěřitelné ceny (známe jen z doslechu), protože nevíme, co nás čeká a taky se může stát, že se nestane vůbec nic, což je pravděpodobnější. Jedno vím, ale jistě. Fatalka si může odškrtnout svůj „dětský“ sen a pokračovat ve svém seznamu toho, co by chtěla dokázat nebo zažít. Dosáhla jedné mety a stalo se to bez pomoci kohokoliv a na vzdory některých, kterým bych ráda vzkázala: „Ještě jednou uslyším, že pomlouváš Fatalku v našem zaprděném novinářském rybníčku, ty ubožáku zakomplexovanej, tak vytáhnu všechno, co na tebe vím a přijdeš o své malé trafiky a výsluhy, a budeš leda tak pěšky chodit nakupovat do Kauflandu s Miloušem Jakešem. V ohavných botách crocs!“ Ano, Milouš chodí k nám do Kauflandu. V sandálech. Crocs nosí „ten ubožák“.

Jo a kupte si časopis Svět ženy. Fatalka tam má sloupek. Vlastně celou stránku.