(FF) V Itálii jsem s kamarádkou byla na začátku července, takže teď, několik měsíců po, je ideální doba přinést o tom stručný report. Připomenout si šumění moře, křik racků, horké noci, křupavou pizzu, perlivé prosecco, zpocené vlasy a zaprděný vzduch v letadle. Na dietu a cvičení času dost, času dost, říkám si většinou celé jaro… a pak se o půlnoci noc před odletem zběsile natírám zeštíhlujícím krémem, myslím si, že moje celulitida zázračně zmizí a ráno se probudím s velikostí 36. Probudím se leda s vyrážkou, protože ten krém je otevřený bůhvíjak dlouho, a mažu leda na letiště. Nové plavky si zkouším až pět minut před odchodem na pláž, zjištěnou…
-
-
Putování Českou Kanadou a Šumavou
(FF) Pocházím sice z malé půvabné vesničky v úpatí Železných hor, ale stejně dlouhou dobu jako jsem žila na venkově, teď žiju ve městech. Překvapeně zjišťuju, že to na mě zanechává následky, i když si myslím, že ne, takže se smýkám po lesních cestách nebo hledám restauraci na vesnici po osmé večer. Proto pro vás mám pár cenných, vysoce amatérských rad, jak postupovat při turistice: V první řadě je dobrý nebrat si na minivandr o číslo menší kalhoty. Asi jsem měla pocit, že se do těch džín po obžerství v Itálii vejdu, ale muffiny, které se v rytmu „vyvalily se vlny zdola“ objevily nejen na bocích, mě přesvědčily, že fakt ne.…
-
ZOUFALSTVÍ V KUCHYNI
(Boh) Tak si nějak nejsem jistá tím konceptem „Vař si! Ušetříš a ještě zhubneš!“ Tahle rada má totiž poměrně dost úskalí. Nikdo vám totiž maso pro singla v sedm večer v Dejvicích neprodá, takže si koupíte vakuovanou flákotu pro čtyřčlennou rodinu. A tu samozřejmě nechcete mít připravenou na jeden způsob (flákotu, ne rodinu) a žrát to pak po zbytek týdne, nejste v nepodmíněném trestu, jste sakra jen single! Není třeba trpět víc. No a tak si to masíčko pěkně rozdělíte na dva recepty – chilli s kokosovým mlékem a sladkokyselé teriyaki. Což je dobrý plán.
-
Wanted – poprvé a naposled
(Boh) Lístky na Wanted – ano, ta show v Lucerně s Peckovou – jsem dostala k Vánocům od mé matky, čtyři měsíce před premiérou. Od malinka s MammaBoh chodím do divadla, na komentované výstavy do galerií a na Pražské jaro, jen teď je to tak nějak svobodnější, než když jsem byla malá. Jednak už u toho nemusím nosit ty kousavé bílé punčocháče a černé lakovky z NDR, které mě na konci divadelní sezóny vždycky tlačily, a taky si u baru můžu dát šampus a chlebíček, což je naše nová tradice. (Od mé plnoletosti, samozřejmě. Takže jen pár let…) Tohle kombo (chlebíček a šampus) si dáváme dvakrát. Před představením a o…
-
NIKDO TAM NECHTĚL JET
(Boh) Bylo to daleko. Byla to SVL (sociálně vyloučená lokalita). Byl to Moravskoslezský kraj. Byla zima, náledí, a když se rozdělovaly trasy, tak tam prostě nikdo nechtěl jet. A tak tam poslali mě. Pražačku. Třetí generaci Vltavou křtěnou. A já jela. Do Osoblažska, Frýdku-Místku a Bohumína. A bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Nejsou to Teplice, Ústí, Kadaň, ani Varnsdorf. Je to BANIKPIČO.
-
JAK JSME ŠLY S BLOGERKAMA NA KAFE
(Boh) Občas něco domluvím a pak třeba i na to zapomenu. („Občas? Vážně?! Vážně?!?!?“, ječí při čtení Fatalka, ale toho si nevšímejte. Je to introvert, takže její jekot se projevuje jen běsným pohledem očí, který většina mužů mylně považuje za zájem. Ale zpět k tomu kávovému setkání). Takže jsme vyrazily na kafe. Vlastně na takovou tu prezentaci, kdy vám představí produkt zábavnou formou a vy pak o tom napíšete, protože stejně nemáte o čem jiném psát. (Kromě spodního prádla, rozboru mužů na seznamkách, narozenin svého psa a nových knihách, které si koupíte, ale nikdy nepřečtete.) A tak jsem tedy něco domluvila. Pravda je taková, že od té chvíle, co jsem…
